Miloš Balabán

22. 12.

Euroasijská šachová partie

Miloš Balabán Přečteno 3135 krát

Před čtvrtstoletím byla východní Evropa, včetně Československa, v centru událostí měnících svět. Konec studené války výrazně ovlivnil světovou politiku a ekonomiku. Dnes se ale o budoucnosti světa rozhoduje v Asii a v Pacifiku, nikoliv v Evropě. Asie je i pro nás zastíněna aktuální situací v Rusku, konflikty na Ukrajině a na Blízkém východě.

Nicméně právě v Asii se vytváří nová globální rovnováha sil mezi Čínou a Spojenými státy. Ministr zahraničí John Kerry to vyjádřil jasně: „Americko-čínské vztahy jsou nejdůležitější ve světě a v mnoha ohledech budou určovat podobu 21. století.“
Ukázal to listopadový summit Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) v Pekingu. Číně se zde podařilo odstartovat vytváření zóny volného obchodu v oblasti Pacifiku, která představuje konkurenci americkému projektu Transpacifického partnerství. Ten přitom Čínu z projektu vylučoval.

Většina asijských zemí si ale uvědomuje, že bez spolupráce s Čínou se jejich ekonomiky neobejdou. Platí to i u amerických spojenců.Příkladem je Jižní Korea. Ředitel tamního Centra pro bezpečnost Čo Nam-hun nedávno v Praze uvedl, že Čína je pro Koreu jako největší obchodní partner nesmírně důležitá. Přátelské vztahy chce mít i se Spojenými státy. Proto se Korea připojila k čínskému projektu a plánuje se připojit i k Transpacifickému partnerství. Prostě rovnováha zájmů v praxi.

Evropa by na druhé straně měla věnovat pozornost dalším čínským plánům. Čínská vláda oznámila, že je připravena investovat 40 miliard dolarů na výstavbu nových hedvábných stezek, které by soustavou dopravních cest propojily Čínu s Evropou, Ruskem, střední a jihovýchodní Asií a Blízkým východem. Realizace může zrychlit dopravu zboží mezi Čínou a Evropou a stimulovat ekonomický rozvoj v zemích, kudy budou stezky procházet. Čínský prezident Si Ťin-pching přitom nedávno prohlásil, že v příštích deseti letech chce jeho země importovat zboží v objemu deseti biliónů dolarů.

Nové hedvábné stezky napříč Eurasií mohou mít i vážné geopolitické dopady, například snížení čínské závislosti na mořských přepravních trasách, které dnes kontroluje americké námořnictvo.Rusko by jich mohlo využít při své hospodářské modernizaci a zároveň jako další nástroj svého ekonomického obratu do Asie. Může být ale nadále i přirozeným mostem mezi Evropou a Asií. Někteří předvídají vznik strategické obchodní aliance Peking–Moskva–Berlín.

Nepravděpodobné? Možná jen zdánlivě. Stačí se podívat na rozsah německo-ruské a německo-čínské obchodní spolupráce. Čína se stane největším obchodním partnerem Německa již za čtyři roky. Nepochybně to ovlivní i Česko, které je s Německem silně ekonomicky propojeno. Euroasijská šachová partie se tak dotýká i nás.

(Právo,22.12.)

16. 12.

Sud s prachem

Miloš Balabán Přečteno 3486 krát

Přes šedesát významných německých politiků, podnikatelů a umělců, mezi nimi bývalý prezident Roman Herzog, bývalý kancléř Gerhard Schröder, předseda východního výboru německé ekonomiky Eckhard Cordes či herec Klaus Maria Brandauer, napsalo otevřený dopis německé vládě a parlamentu. Uvedli v něm, že „Severní Amerika, Evropská unie a Rusko nevyhnutelně sklouznou k válce, pokud se nezastaví spirála hrozeb a protihrozeb“. Předseda slovenské vlády Robert Fico pak s odkazem na německý zdroj mluví o nebezpečí přímého vojenského konfliktu, nikoliv mezi Ruskem a Ukrajinou, ale velkého konfliktu.

Mají varování reálný základ? Mohou mít. Ukrajina se stala součástí geopolitického střetu mezi Ruskem a Západem, jehož hlavními rysy jsou růst vojenského napětí, ekonomické sankce a informační válka.

Spojené státy a Rusko manévrují v globální politice s cílem upevnit své pozice a oslabit protivníka. Spojeným státům se daří dramaticky snižovat ceny ropy, což Rusko, jehož ekonomika je na ropě závislá, poškozuje. USA ale musely o snižování cen přesvědčit Saúdskou Arábii, zřejmě výměnou za slib masivní vojenské pomoci proti Islámskému státu, z něhož mají saúdskoarabští autokrati panickou hrůzu.

Na druhé straně se Rusko snaží posilovat svoje vztahy s Čínou a dalšími nezápadními aktéry. Vzniká energetická aliance s Čínou, přímé zahraniční investice v Rusku z Asie, především z Číny, která se již stala největší světovou ekonomikou, vzrostly jen v prvním čtvrtletí 2014 o 560 procent. Rusko se dohodlo s Indií o výstavbě dvanácti jaderných reaktorů a posílení energetická aliance s Tureckem.

Evropská unie se nachází ve složité situaci. Udržení kolabující Ukrajiny bude hlavně její problém. Sankční politika vůči Rusku je jednotná, otázkou ale je, zda vydrží tváří v tvář ekonomickým reáliím.Něco signalizuje nečekaná zastávka francouzského prezidenta Hollanda v Moskvě cestou z Kazachstánu nebo nedávné rozhodnutí finského parlamentu o vstupu Rosatomu do výstavby jaderné elektrárny Hanhikivi 1.

Americký Kongres nicméně schválil počátkem prosince zákon o podpoře svobody na Ukrajině, který počítá s dodávkami zbraní, s rozšířením protiruských sankcí a vyzývá EU, aby se zřekla ruských energetických zdrojů. Rusko reagovalo tím, že to nenechá bez odpovědi.

Povede to tedy k roztočení spirály hrozeb a protihrozeb, o které hovoří výzva německých osobností? V takové atmosféře může klidně dojít k rychlé eskalaci napětí a ke konfliktu i ze zdánlivě banálního důvodu. Nezapomínejme, že v Evropě proti sobě stojí velké vojenské síly a že Rusko a Spojené státy disponují obrovským jaderným arzenálem. Evropa se přeměňuje v pověstný sud s prachem. Cestu z krize naznačil Michail Gorbačov návrhem na svolání summitů mezi USA a Ruskem a EU a Ruskem o globálních problémech a řešení vzájemných sporů. Sto let po „náhlém“ vypuknutí první světové války by to nemělo zapadnout.

(Právo, 16.12.)

10. 12.

NATO chytilo druhý dech. Ale co s Ruskem?

Miloš Balabán Přečteno 4955 krát

Český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý ve svém článku Jasná odpověď Moskvě: jednota a solidarita (Právo, 4. 12.) osvětlil pozici a kroky Aliance vůči Rusku, které je nyní hodnoceno jako hrozba evropské bezpečnosti. Za necelý rok se toho ve vztazích mezi NATO a Ruskem událo hodně. Místo strategického partnerství deklarovaného v minulosti i z úst nejvyšších představitelů Aliance se v NATO zvažuje zřízení horké linky s Ruskem na základě návrhu Německa.

Podle našeho ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka má předejít omylu, neštěstí a katastrofě. Rozumím takovému kroku třeba v kontextu současného dění na Ukrajině a v odštěpeneckých ukrajinských regionech. Na jedné straně máme volby, oligarchy reálně ovládající zemi s obrovskými penězi, mediálním vlivem a dobrovolnickými polovojenskými prapory suplujícími nebojeschopnou ukrajinskou armádu a na druhé straně povstalce, kteří jsou do značné míry podporováni z Ruska.

Řekl bych ale, že ani Moskva není schopna stoprocentně kontrolovat, kdo a jak zde bojuje, podobně jako Američané v případě svých „dušmanů“ bojujících proti Sovětské armádě v Afghánistánu před více než třiceti lety. Vyprovokovat za takového rozložení sil incident mezi Ruskem a NATO s dalekosáhlými následky není vůbec nereálné, sestřelení malajsijského letadla je již dostatečně varující. NATO v každém případě, tak trochu paradoxně díky Ukrajině, chytilo druhý dech. Urychleně probíhá návrat k jeho původnímu základnímu cíli, tj. zajištění kolektivní obrany. Jiří Šedivý to dokumentuje řadou kroků, mj. vytvářením sil velmi rychlé reakce nebo posilováním vojenských struktur na východě a jihovýchodě Aliance.

Za nejpodstatnější považuje jednotu a solidaritu mezi spojenci a dodává, že společenství, které se vymezilo vůči ruské agresi, zahrnuje téměř třicet z nejdemokratičtějších a nejvyspělejších států světa, což dává aliančnímu postupu silnou legitimitu. I v rámci NATO se nicméně objevují momenty nutící k zamyšlení. Jak třeba hodnotit oficiální návštěvu ruského prezidenta Vladimira Putina v Turecku na pozvání tureckého prezidenta? Nevysílá nám země s druhou největší armádou NATO, ležící v sousedství rizikového Blízkého východu, signál o tom, že její zájmy jsou navzdory sankcím vůči Rusku předřazeny zájmům Aliance? Zaznamenáníhodné je i interview ministra zahraničí Slovenska Miroslava Lajčáka, v němž uvedl, že nestačí ukázat prstem na Rusko, ale říci si, co jsme udělali špatně a měli udělat jinak. U Lajčáka se přitom hovoří o jeho šanci získat post generálního tajemníka OSN.

Řekl bych, že diskuse a nelehké hledání kompromisů v pozicích NATO vůči Rusku, o kterých se zmínil Jiří Šedivý, jen tak neskončí. Jistě kvůli Ukrajině i kvůli násilí v Sýrii, Iráku, nestabilní severní Africe a Sahelu, což bude generovat bezpečnostní hrozby pro Evropu v následujících letech a dekádách.

(Právo, 10.12. 2014)

08. 12.

Muniční skandál

Miloš Balabán Přečteno 3250 krát

V centru pozornosti není nyní u nás Ukrajina, konflikt s Islámským státem nebo problém syrských uprchlíků, ale mimořádná situace po výbuších munice ve Vrběticích. Navíc máme za sebou týden, který přinesl kvůli ledovkové kalamitě kolaps na železnici, výpadky tramvajové dopravy a elektřiny.

Po téměř roce existence musí i tato vláda čelit mimořádným událostem. Tentokrát nejde o povodně, nicméně jak ukazují především Vrbětice, i „mimořádka“ dotýkající se pouze několika obcí má závažné celospolečenské dopady. Podle premiéra Bohuslava Sobotky v posledních 25 letech v Česku neexistuje analogie k situaci ve Vrběticích.

Tento případ je odrazem toho, kam až může dojít postupné slábnutí role státu při zajišťování bezpečnosti. Problémy zde začaly již v devadesátých letech. Míra outsourcování soukromým firmám byla značná, problémy byly i s likvidací munice. Připočtěme k tomu znepokojivé informace o úrovni střežení areálu. Stát ani Zlínský kraj zřejmě úplně přesně nevěděly, o jak rizikový objekt se jedná. Jak bylo možné s takovou informovaností účinně postupovat při uplatnění zákona o krizovém řízení, např. ve věci havarijních či krizových plánů? Nakonec musí situaci zachraňovat armáda vysláním 450 vojáků ke střežení objektu, což je s ohledem na její početní stav velmi vysoké číslo.

Podrobný bezpečnostní audit dalších potenciálních rizikových míst na území ČR je nyní naprosto nezbytný. Občanům musí přitom stát garantovat bezpečí, ve Vrběticích a okolí si to nyní vyžádá nemalé úsilí. Platí to ale i pro další lokality s muničními areály.

Samozřejmostí musí být i podrobné vyšetření vrbětické kauzy, protože nejasností okolo příčin výbuchů je dost, navíc si některé informace protiřečí. A řekl bych, že by to nemělo být jenom záležitostí Policie ČR, ale i zpravodajských služeb.

Ledovka nás zaskočila také. Mohly se jen snížit dopady mimořádné situace. Kdo ovšem kromě Hasičského záchranného sboru věnoval větší pozornost zkušenosti Slovinska, které si prošlo podobnou ledovkovou kalamitou letos v únoru?

V ledovkové kalamitě nicméně spatřuji jedno nechtěné pozitivum, i když pro občany, kteří uvízli, to může znít zvláštně.Státní instituce, státem vlastněné podniky, soukromé subjekty a Integrovaný záchranný systém si mohly naostro prožít částečný blackout. Objevila se řada problémů, které by byly při totálním blackoutu znásobené.Dostali jsme tak šanci se na jejich zvládání lépe připravit. Využijeme ji?

(Právo, 8.12.)

02. 12.

Migrační vlna na vlastní kůži

Miloš Balabán Přečteno 2737 krát

Podle slov papeže Františka v Evropském parlamentu nemůžeme zavírat oči nad tím, že se Středozemní moře stává obrovským hřbitovem uprchlíků z nestabilních oblastí okolo Evropy.

Unijní agentura Frontex oznámila, že zde letos zemřely tři tisíce uprchlíků, což je pětkrát víc než v roce 2013. A italské námořnictvo zachránilo dalších 130 tisíc utečenců, kteří pocházejí především z míst ozbrojených konfliktů v tzv. duze nestability od Mali přes Libyi, Sýrii až po Irák. Hlavním nástupním prostorem je nyní v chaosu se zmítající severoafrická Libye.

Počet migrantů lavinovitě roste. Podle Frontexu jich bylo v roce 2014 již 160 tisíc, což je dvojnásobný přírůstek proti roku 2011, prvního roku „arabského jara“, přičemž 80 procent z nich míří do Evropy přes jižní Itálii. Není proto divu, že se podle papeže Františka musí EU k problému postavit čelem a být solidární se zeměmi, kam přistěhovalci nejčastěji míří.Řešení nebude jednoduché: jde o přerozdělování uprchlíků mezi členské země Unie, protože už není únosné, aby břemeno migrace nesly jen některé členské země jako Itálie či Německo, které zvažuje přijetí až 140 tisíc uprchlíků.

I když vláda oznámila, že Česko nemá zájem přijmout pět až deset tisíc syrských uprchlíků, je zřejmé, že dopady konfliktů na Blízkém východě budeme pociťovat na vlastní kůži i my. Migrace z tohoto teritoria zůstane horkým politickým tématem, neboť ve hře může zůstat vzedmutá vlna migrace nelegální. Na přetřes už přišla v diskusích i strategie Spojených států, NATO a EU v Severní Africe a na Blízkém východě. Počínaje americkou invazí do Iráku v roce 2003, která napomohla ke zhroucení Sýrie a Iráku a vzestupu Islámského státu. Padá i otázka, zda se Západu situace nevymkla z rukou, výsledkem čehož je i masívní proud uprchlíků.

Evropským ministerstvům vnitra, zpravodajským službám i policii nezbývá nic jiného než na uprchlickou vlnu reagovat. Není jednoduché v masovém počtu uprchlíků např. identifikovat bojovníky Islámského státu, kteří se mohou mezi migranty infiltrovat. Zatím se do Evropy mohou vracet „jen“ tisíce islamistů se schengenskými pasy s bojovými zkušenostmi ze Sýrie a Iráku.

(Právo, 2.12.)

Archiv článků: prosinec 2014

Euroasijská šachová partie

Sud s prachem

NATO chytilo druhý dech. Ale co s Ruskem?

Muniční skandál

Migrační vlna na vlastní kůži

Blogeři abecedně