Miloš Balabán

21. 01.

Sedmdesát let po válce: v sázce osud Evropy

Miloš Balabán Přečteno 2207 krát

Šok z teroristických útoků v Paříži pomalu opadává, nicméně debata o jejich příčinách a následcích otevřela pohled na řadu palčivých a vzájemně propojených problémů, kterým dnes musí Evropská unie čelit.

V popředí pozornosti je migrace z Blízkého východu a severní Afriky, která svým obrovským růstem vlády členských zemí Unie zaskočila i přesto, že migrace byla dlouhodobě v mnoha strategických bezpečnostních dokumentech, a to i u nás, identifikována jako vážná bezpečnostní hrozba.

Již před třemi lety v souvislosti s rozpadem států a ozbrojenými konflikty v severní Africe a na Blízkém východě muselo být jasné, že dojde k eskalaci migrace. Neúspěch západní strategie v těchto regionech je příčinou stavu, kdy EU a členské země mají na výběr řešení, která nemohou být dobrá, ale pouze špatná či méně špatná.

K migraci vnější se přidává i migrace vnitřní z méně rozvinutých států EU do bohatších. Způsobuje to i politické konflikty uvnitř Unie. Kumulování migračních problémů je vodou na mlýn antiimigračním a krajně nacionalistickým stranám, jak ukazuje vzestup britské strany nezávislosti (UKIP) či francouzské Národní fronty.

Za pozornost stojí i růst tzv. nordického populismu ve Skandinávii. Antiimigrační strany bodují v parlamentních volbách ve Švédsku a v Dánsku. A kam až se může dostat „vlastenecké“ hnutí Pegida v sousedním Německu, které již navazuje kontakty s euroskeptickou Alternativou pro Německo?

K migračním problémům se přidávají i sociální, zvláště na jihu Evropy, který je postižen dlouhodobou ekonomickou stagnací. Nezaměstnanost zde dosahuje zvláště mezi mladými lidmi až neuvěřitelných rozměrů. Nedivme se pak, že strana „nespokojených“ Podemos ve Španělsku má až čtvrtinovou podporu voličů a šanci výrazně promluvit do výsledků letošních parlamentních voleb. Totéž se týká řecké Syrizy, která může tento týden i vyhrát. Úplně ekonomicky za vodou ale rozhodně není ani ostatní Evropa.

Kombinace odporu k migraci spolu s ekonomickou krizí může silně podkopávat evropskou soudržnost. A teroristické útoky „evropských džihádistů“ mohou přilévat i další olej do ohně. Sedmdesát let od konce druhé světové války se tak možná rozhoduje o dalším osudu Evropy.

(Právo,21.1.)

12. 01.

Evropa na třech frontách

Miloš Balabán Přečteno 2108 krát

Teroristické útoky ve Francii zvýraznily, že Evropa musí bojovat na třech frontách: s destabilizací a konflikty v jejím sousedství na Blízkém východě a v Severní Africe, s pátou kolonou radikálních islamistů uvnitř Evropy a s rostoucím přílivem migrantů z konfliktních zón.

Fronty jsou přitom vzájemně propojené. Ofenzíva Islámského státu v Iráku a v Sýrii přináší nejen destabilizaci Blízkého východu, ale i Evropy. Evropští džihádisté se vracejí z blízkovýchodní fronty domů a po Paříži můžeme očekávat další teroristické útoky. Mohou mít za cíl i vyprovokování střetu mezi většinovou populací a muslimskými komunitami. Problémů je zde ve vzájemných vztazích už nyní nemálo a i v tomto kontextu je třeba posuzovat případné přijetí desetitisíců syrských uprchlíků v evropských zemích.

Paralelně s evropskou frontou může být cílem IS vtažení Západu do další pozemní války, která by ospravedlňovala jeho obraz jako nepřítele islámu a ukazovala IS jako hlavního ochránce sunnitů. Zatím se proti IS bojuje leteckými útoky, jejich dopady nejsou nicméně adekvátní. Islámský stát je mimořádně mobilní silou, kterou není možné ze vzduchu eliminovat, naopak letecká kampaň může vést k jeho další decentralizaci. V dobytých částech Sýrie a Iráku navíc IS vystupuje jako síla schopná zařídit pořádek a fungování společnosti, což mu zajišťuje lokální podporu.

Pozemní operace Západu proti IS je tudíž nyní nepravděpodobná. Západ se musí omezovat na úsilí o politické reformy v Iráku, které by ukončily sektářské třenice mezi šíity a sunnity, a v Sýrii. Požaduje se odchod prezidenta Asada, jenže v jeho případě jde o to, zda je součástí problému, nebo součástí řešení. A pak zde máme Turecko, členský stát NATO. Pronikání IS do Turecka je nepravděpodobné. Dělá ale Ankara dost proti tomu, aby země nebyla základnou pro vstup evropských džihádistů do Sýrie a mezičlánkem umožňujícím IS přepravovat a prodávat ilegálně vytěženou ropu?

Velmi vážný je problém s uprchlíky. Lze souhlasit s názory, že při jeho řešení musí být aktivnější Saúdská Arábie nebo arabské monarchie u Perského zálivu, kterým Západ poskytuje „bezpečnostní servis“ zadržováním IS, jenž je pro ně nebezpečný. V každém případě by to uprchlíci měli jednodušší ve „svém“ civilizačním okruhu.

Samotná EU dnes stojí tváří v tvář narůstajícím hrozbám ne zcela připravena. Severoatlantická aliance představuje významnou vojenskou sílu, není ale primárně určena k eliminaci terorismu nebo nelegální migrace. Těm musí čelit jednotlivé členské země EU převážně samostatně. Možná nastává chvíle pro celoevropské řešení při sdílení zpravodajských informací, spolupráci zpravodajských služeb a policií, vytváření společných protiteroristických sil nebo sil pro boj s nelegální migrací.

Zároveň EU nesmí ztrácet ze zřetele posilování vnitřní politické a sociální soudržnosti. Sociální problémy jako nezaměstnanost či možnost vystoupení Británie z EU nebo Řecka z eurozóny Unii oslabují. A oslabená Unie se s bezpečnostními hrozbami může vypořádávat mnohem hůř.

(Právo, 12.1.)

05. 01.

Co s Ukrajinou, aby přežila

Miloš Balabán Přečteno 3673 krát

Americký politolog George Friedman, který vede soukromou zpravodajsko-analytickou společnost Stratfor, v USA přezdívanou jako „stínová CIA“, nedávno přednášel v Moskvě a poskytl zajímavý rozhovor ruskému listu Kommersant.Podle jeho názoru je příčinou ukrajinské krize geopolitický střet mezi USA a Ruskem, které mají na Ukrajině zcela odlišné zájmy. Rusko podle Friedmana nechce úplně kontrolovat Ukrajinu nebo ji okupovat. Stačí mu pouze, aby nevstoupila do NATO a EU. Spojené státy si naopak nepřejí, aby Rusko konsolidovalo svoje pozice v postsovětském prostoru. Úspěch prozápadních sil by umožnil zadržování Ruska. Základní problém tedy spočívá v zásadním nesouladu národních zájmů dvou mocností.

EU se dostala mezi dva mlýnské kameny. Na rozdíl od USA je s Ruskem mnohem víc ekonomicky provázána, včetně závislosti na ruském plynu. Sankce jsou holí o dvou koncích. Německé hospodářství např. kvůli nim ztratilo sedm miliard euro, pětinu obchodní výměny s Ruskem. Navíc podle předsedy Východního výboru německého hospodářství Eckarda Cortese je krize vztahů mezi EU a Ruskem prohrou pro Evropu, zatímco v Asii se směje pověstný třetí vzadu. Dalším strašákem je krize ruské ekonomiky, ke které přispívají i sankce. Perspektiva kolabujícího Ruska i Ukrajiny není pro ekonomicky stagnující Unii vábná. Jednota EU vůči Rusku se i kvůli tomu může dále drolit a oslabovat i NATO.

A pak zde máme Ukrajinu, jejíž politici sice sázejí na politická gesta o vstupu země do EU a NATO, nyní jde ale hlavně o to, jak odvrátit zhroucení státu. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier odmítl členství Ukrajiny v NATO a dodal, že její modernizace „je projektem na řadu generací, a proto nemá smysl spekulovat ani o členství v EU“. V Alianci je na pořadu dne spíš citlivé „řízení“ nereálných ukrajinských očekávání o rychlém vstupu. Ostatně ačkoliv jsme byli po roce 1989 v podstatně lepší ekonomické kondici, než je dnes Ukrajina, trvalo nám patnáct let, než nás EU přijala.

Směřování Ukrajiny je jistě věcí jejího svobodného rozhodnutí. Je ale skutečně svobodnou zemí, když stále rozhodují oligarchové? Disponují mnohem větším vlivem než vláda, mají obrovské finanční prostředky, vlastní banky, média, poslance ve vládních stranách i soukromé armády. Vzdají se ekonomických privilegií a politického vlivu ve jménu demokratizace a modernizace země? Na místě je velká skepse. Hesla o vstupu do EU a NATO mohou být pouhou kouřovou clonou.

Ukrajina, resp. její jihovýchod by se ale neměla stát bojištěm ohrožujícím evropskou i globální bezpečnost. I s přihlédnutím k průběhu konfliktu a sporu mezi Ruskem a USA je na místě vést seriózní debatu o reálných alternativách. Že se tak možná děje, naznačují informace o angažování Henryho Kissingera Obamovou administrativou pro vyjednávání s Vladimirem Putinem. Kissinger je přitom znám názorem, že jestliže má Ukrajina přežít a prosperovat, nesmí být výspou jedné strany proti druhé, musí fungovat jako most mezi Ruskem a Evropou, což předpokládá, že nebude v NATO. Mohou být životaschopné jiné alternativy v situaci, kdy USA potřebují spolupráci Ruska při řešení řady dalších ohnisek napětí ve světě?

(Právo,5.1.)

Archiv článků: leden 2015

Sedmdesát let po válce: v sázce osud Evropy

Evropa na třech frontách

Co s Ukrajinou, aby přežila

Blogeři abecedně