Archiv článků: únor 2015

23. 02.

Proč jsme neposlechli Kissingera?

Miloš Balabán Přečteno 4243 krát Přidat komentář

Výbor pro EU britské Sněmovny lordů píchl rok po ukrajinském Majdanu do vosího hnízda, když zkritizoval Unii za absenci analýzy, která měla počítat s ostrým nesouhlasem Ruska v případě, že Ukrajina uzavře Asociační dohodu s EU. Unie také podle výboru selhala v reakci na překotný vývoj událostí po svržení prezidenta Janukovyče v únoru 2014. Britské ministerstvo zahraničí tyto závěry odmítlo s tím, že „nikdo nemohl předvídat rozsah „neospravedlnitelné a nezákonné intervence na východní Ukrajině“.

V případě Ukrajiny platí známé přísloví, že po bitvě je každý generálem. V momentu největšího konfliktu mezi Západem a Ruskem po konci studené války je ale na místě připomenout slova Henryho Kissingera, který před rokem napsal: „Příliš často je otázka Ukrajiny prezentována jako jasná konfliktní alternativa: zda se Ukrajina připojí k Východu, anebo Západu. Ale jestliže má Ukrajina přežít a prosperovat, nesmí být výspou ani jedné strany proti druhé – musí fungovat jako most mezi nimi“.

Nestačilo poslechnout Kissingera? Nestalo se tak a Ukrajina se stala recidivou studené války, kde jedna strana chtěla z Ukrajiny učinit bez ohledu na politické a ekonomické reálie nástroj k posunu západního vlivu východním směrem, což si druhá strana vyložila jako ohrožení národní bezpečnosti, jakousi red line, která nesmí být překročena. Bylo možné se takovému vývoji událostí vyhnout?

S objektivním pohledem na situaci snad ano. Začít se mělo kondicí Ukrajiny a stačila statistika: v roce 2013 byl HDP země na pouhých sedmdesáti procentech ve srovnání s rokem 1990. Vládl zde hamižný režim oligarchů, který měl i feudální rysy, projevující se dnes v existenci jejich soukromých armád. Ale Asociační dohodu byla EU připravena uzavřít i s Janukovyčem. Po Majdanu, který zdánlivě hrál EU do karet, tak bylo učiněno s novou reprezentací země, která ale byla a je součástí oligarchických struktur. Rusko je z přípravy Asociační dohody vyloučeno, což přiživí ruskou paranoiu o tom, že je to první krok ke vstupu Ukrajiny do NATO, nakonec se ale aplikace Asociační dohody o rok odloží.

Ekonomika a bezpečnost země je nyní v rozvalu a není jisté, zda Ukrajina vůbec přežije v současné podobě. EU zůstává v ruce Černý Petr, protože náklady na přežití ponese hlavně ona a navíc budoucí vývoj na Ukrajině ovlivní další osud integračního projektu.

Evropa se navíc musí intenzivně zabývat otázkou, co dál s Ruskem. To je konfrontováno s vlastní ekonomickou slabostí a fatální závislostí na ropě. Pokud chce přežít, proces skutečné modernizace země je nevyhnutelný. Je ale vůbec možná, jakou může mít podobu, jak to ovlivní vnitřní (co bude po Putinovi) i zahraniční politiku, jaká nová spojenectví Rusko preferuje (co třeba signalizuje společný červencový summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce v Ufě)?

A to je jen nástřel otázek, na které musíme hledat odpovědi. Špatný analytický odhad ukrajinského vývoje budiž přitom varováním.

(Právo, 23.2.)

20. 02.

Evropu uhranuly běsy

Miloš Balabán Přečteno 4174 krát Přidat komentář

Krvavá debalcevská řež může být dalším katalyzátorem nepředvídatelného a možná i katastrofického vývoje na Ukrajině. Porážka ukrajinské armády spolu s prohlubující se ekonomickou krizí dále přibližuje Ukrajinu k situaci zhrouceného státu, ve kterém se nedá vůbec vyloučit, že moc mohou převzít radikálně nacionalistické síly.

Přesně rok po Majdanu se Ukrajina stala replikou bývalé Jugoslávie: v jednom státě se dvěma náboženstvími, dvěma historickými územími a dvojí minulostí. Za druhé světové války došlo k rozdmýchání etnických a národnostních sporů, což vedlo a vede k násilí, jež dosáhlo nebývalých rozměrů. Evropa jen v úžasu sleduje, na jaký to terén vstoupila a jaké „běsy“ se zde, bohužel i kvůli její nepředvídavosti, probudily.

Jenže nepředvídavá již jednou byla. Dělí nás právě čtyři roky od chvíle, kdy britské a francouzské letouny začaly bombardovat Libyi s cílem svrhnout Muammara Kaddáfího a poté začít budovat demokracii. Po západním vítězství se ale Libye stala předobrazem dění na Ukrajině, i když v ještě horší podobě „Somálska s ropou“.

Země má dva parlamenty a dvě vlády, znepřátelené ozbrojené frakce bombardují přístavy a ropná úložiště. Libye je eldorádem pro organizovaný zločin, který bohatne na převádění uprchlíků přes Středozemní moře do Itálie a tzv. Islámský stát má ve městě Derna výcvikový tábor na dohled jižní Evropě.

Poté, co se Západ z Libye stáhl, se občanská válka šíří do Mali, Nigeru a Nigérie, kde řádí islamistické uskupení Boko Haram. Evropa jen tiše přihlíží, jak se do boje s nestabilitou v Libyi chystá vojenskou diktaturou stabilizovaný Egypt po brutální popravě svých občanů, křesťanských Koptů, islamisty.

Těžko dnes můžeme optimisticky hovořit o perspektivách východního nebo středomořského partnerství, když Evropě doslova a do písmene hoří na východě a jihu půda pod nohama. Politikové dnes musí myslet na to, že rozšíření ozbrojených konfliktů by mohlo znamenat i konec dnešní podoby Evropy.

Proto je na místě přemýšlet o vytváření inkluzivního a rovnoprávného bezpečnostního systému v Evropě a v jejím okolí. To ovšem předpokládá schopnost překonávat zděděné reflexe studené války. Jsou toho ale v současnosti všichni klíčoví aktéři evropského i světového dění – Spojené státy, EU, NATO, Německo a Rusko – ještě schopni?

Tváří v tvář mnoha společným hrozbám, mezi které bezesporu patří i tzv. Islámský stát a terorismus, je to v jejich zájmu. Nestálo by za úvahu v roce čtyřicátého výročí Helsinské konference zvážit svolání další bezpečnostní euroatlantické konference s rovnoprávnou účastí všech států nejen Evropy, ale i jejího nejbližšího sousedství?

(Právo, 20.2.)

13. 02.

Po Minsku spíše skepse

Miloš Balabán Přečteno 3055 krát Přidat komentář

Již podruhé během jednoho roku se evropští státníci stávají protagonisty jednání, která mají přispět k ukončení konfliktu na Ukrajině. 21. února 2014 to byli ministři zahraničí Německa, Francie a Polska, kteří přivedli k jednacímu stolu tehdejšího prezidenta Janukovyče a lídry opozice.

Leitmotivem „Smlouvy o urovnání krize na Ukrajině“ bylo znepokojení z tragické ztráty životů na Ukrajině, snaha bezodkladně zastavit krveprolití a odhodlání nastoupit cestu k politickému urovnání krize. Smlouvu se ale pod tlakem „Majdanu“ nepodařilo uvést do života a zmínění ministři spolu s celou EU na jejím naplnění netrvali.

Možná že dnes kancléřka Merkelová a prezident Hollande v duchu litují, že Unie nebyla dost důsledná a nepřinutila ukrajinskou opozici smlouvu respektovat. Ekonomických pák na to bylo dost, zdá se ale, že především chyběla politická vůle a politická předvídavost. Ve vztahu k možné reakci Ruska na dění na Ukrajině to určitě platí na sto procent.

„Mírové“ jednání v Minsku připomínající epizody z diplomacie let studené války se odehrávalo na pozadí eskalujícího vojenského konfliktu, který zdevastoval velkou část jihovýchodní Ukrajiny a násilně ukončil tisíce životů. V této souvislosti bych věřil, že poslední kapkou, která přinutila kancléřku Merkelovou okamžitě jednat, mohla být zpráva z německé rozvědky, o které informovala média, že v konfliktu zahynulo nikoliv oficiálně udávaných pět tisíc, ale padesát tisíc lidí…

Nedostala se ale ukrajinská krize již příliš daleko na to, aby bylo možné dosáhnout rozumného kompromisu přijatelného pro všechny strany? Podívám-li se na trvající protichůdné představy Ukrajiny, Ruska a separatistů o budoucím ukrajinském státoprávním uspořádání i politice Ukrajiny na mezinárodní scéně (neutralita a nečlenství v NATO), na místě je skepse. A co se dohodnutého příměří týče, platí totéž.

Bude každá ze stran konfliktu schopna, či ochotna garantovat to, co bylo v Minsku dohodnuto? Nečekejme proto rychlé uklidnění situace, vyloučit se nedá ani další eskalace konfliktu, případně jeho transformace do jiné podoby.

O lecčems vypovídá i opatrná reakce kancléřky Merkelové po minském jednání, kdy prohlásila, že si nedělá „žádné iluze“, že výsledkem je „záblesk naděje“ a že k urovnání konfliktu bude třeba ještě vykonat spoustu práce a překonat „veliké překážky“. Pokud tato slova přeložíme z diplomatického jazyka, znamená to, že jednání průlom nepřinesla.

Jedno je ale jisté. Perspektiva opakování jugoslávského scénáře na východě je pro celou EU obrovskou komplikací v situaci, kdy musí čelit bezpečnostní nestabilitě z jihu a bezpečnostní hrozbě radikálních islamistů zevnitř Unie. A navíc eroduje i unijní jednota trvající ekonomickou krizí na jihu, jak ukazuje povolební Řecko nebo negativní vztah některých zemí k protiruským sankcím.

Řešení, resp. nevyřešení ukrajinské krize tak možná může v mnoha ohledech ovlivnit i další osud EU.

(Právo, 13.2.)

10. 02.

Proč se vyhnout válce

Miloš Balabán Přečteno 2554 krát Přidat komentář

Před rokem ministři zahraničí Německa, Francie a Polska dosáhli dohody o řešení ukrajinské vnitropolitické krize s tehdejším prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozičními lídry, ta ale nevydržela ani den a události poté nabraly divoký spád.

Po roce zde máme druhý nejhorší konflikt v Evropě po konci studené války, o jehož mírové řešení se již bez Poláků pokouší německo-francouzský tandem kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda. Ten dokonce neváhal prohlásit, že je to poslední šance na dohodu, a pokud se jí nepodaří dosáhnout, dalším scénářem bude válka.

Větší kontrast ve srovnání s dřívějšími optimistickými záměry EU o evropských perspektivách Ukrajiny nemůže existovat. Místo nutných ekonomických a politických reforem se řeší otázka, zda Ukrajině dodávat zbraně.

Na Západě v tom jednota nepanuje, jak ukázala i mnichovská bezpečnostní konference, kde byla Merkelová vystavena za svůj odmítavý postoj k takovému záměru kritice amerického senátora Lindseyho Grahama. Ten ji neváhal obvinit, že odmítnutím požadavků Kyjeva ohledně dodání zbraní se postavila zády k zemi bojující za demokracii.

To je velmi zjednodušující pohled a Merkelová to ví. V mnichovském projevu jasně uvedla, že si nedokáže představit situaci, ve které lépe vybavená ukrajinská armáda přesvědčí prezidenta Putina, že může vojensky prohrát. Asi má oprávněné pochybnosti o bojeschopnosti ukrajinské armády, místo které jsou často hlavní bojovou ukrajinskou silou útvary radikálních nacionalistů s nevalnou pověstí. A kvůli nim by Západ měl riskovat dodávkami zbraní další eskalaci konfliktu? Na druhé straně na něj nepochybně sází i nemalá část separatistických sil, která si přeje ještě větší angažovanost Ruska.

Ukrajina ovšem musí pod tlakem událostí na jihovýchodě země vystřízlivět. Unii asi nepřesvědčí o tom, že bojuje s Ruskem místo Evropy, a tudíž si zasluhuje bezpodmínečnou vojenskou i ekonomickou pomoc.
Je čas Ukrajincům říci na rovinu tvrdá slova: na dobře fungující, nezkorumpovaný a oligarchy neovládaný stát by si nedovolil vojensky zaútočit ani sebesilnější soused. Ani s pomocí „hybridní války“, ani symetricky.

Než je ale EU vyřkne, musí se dosáhnout dohody o ukončení konfliktu, v němž už nemůže vyhrát ani Rusko, ani Západ, jakkoliv se takový záměr nemusí leckomu líbit. Jenže co by přinesla eskalace konfliktu s pomocí dodávek zbraní na Ukrajinu? Nevedlo by to nakonec ke zhroucení Ukrajiny s vážnými ekonomickými a bezpečnostními dopady pro Evropu a následně i k vážným rozporům uvnitř EU a NATO? Merkelová a Hollande tak možná mají v rukou další evropský osud.

(Právo, 10.2.)

02. 02.

Spory a vzpoury bezpečnostní politice nesvědčí

Miloš Balabán Přečteno 1443 krát Přidat komentář

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg označil minulý rok za černý pro evropskou bezpečnost. Dochází k nebývalé kumulaci bezpečnostních hrozeb. Reakce si žádá od politiků a od šéfů bezpečnostních složek maximální nasazení a rozhodování založené na kvalifikované analýze situace. Samozřejmostí je odpovídající úroveň vzájemné komunikace. Srovnejme si to s realitou posledních dnů u nás, kde naplno propukly osobní spory nejprve mezi prezidentem a ministrem zahraničí a následně ministrem obrany a náčelníkem generálního štábu.

Místo věcného rozboru situace nám prezident Miloš Zeman nabídl jednoduché rozetnutí gordického uzlu problémů spojených s působením militantních islamistů od Nigérie po Pákistán: zlikvidujme výcvikové tábory teroristů ozbrojenou akcí mezinárodních sil rychlého nasazení v gesci Rady bezpečnosti OSN.

Kdyby to bylo tak jednoduché! Jenže není, jak dokazuje kritická reflexe neúspěchů v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii na vládní i nevládní úrovni od Washingtonu po Berlín.Opatrné je i NATO, které jako maximum svého angažmá vidí sdílení zpravodajských informací a analýz o vývoji v severní Africe a na Blízkém východě, prohloubení politického dialogu se zeměmi regionu, čelícího největším hrozbám, a asistenci při budování obranných schopností.

V této situaci řeší náčelník generálního štábu Petr Pavel kvadraturu kruhu. Armáda se ještě nevzpamatovala z nesystémových škrtů, zároveň musí reagovat na zhoršující se bezpečnostní situaci. To vyžaduje více cvičení a příprav na bojové nasazení, k tomu připočtěme i mise. Při početním stavu armády je pak nasazení vojáků ke střežení muničního skladu ve Vrběticích luxus, porovnáme-li to třeba s potřebou výcviku pro nově vytvářené spojené úkolové seskupení sil velmi vysoké reakce NATO.

A pak vypadá zvláštně, když se špičkově vycvičený generál velící vojenské policii posílá do diplomacie a místo něj má nastoupit podplukovník bez bojových zkušeností. Máme snad „bojových“ generálů dost? Takže rozumím „vzpouře“ generála Pavla proti ministru obrany Martinu Stropnickému. Nicméně zároveň je třeba jasně říci, že ve standardní demokracii platí, že vojáci se musí podřizovat politickým rozhodnutím, jakkoliv je pravdou, že by měla být kvalifikovaná. V každém případě by ale bylo užitečné, aby se ve vládě, v parlamentu i v armádě znovu vyjasnilo, co přesně znamená civilní demokratická kontrola armády.

V souvislosti s odchodem generála Pavla na post předsedy vojenského výboru NATO to platí dvojnásob.Ústavní činitelé by si o tom mohli promluvit při schůzce k zahraniční a bezpečnostní politice na Hradě 17. února.

(Právo, 2.2.)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy