Je dobré zažívat příjemná překvapení v dnešním světě, kde probíhají ozbrojené konflikty a „duha nestability“ sahá od afrických atlantických břehů až po hřebeny Hindúkuše. Propuštění dvou českých turistek z dvouletého zajetí po únosu v pákistánském Balúčistánu mezi ně patří. Přiznám se, že jsem byl v jejich případě velkým skeptikem s ohledem na velký růst vlivu radikálních islamistů na Blízkém východě a velmi nestabilní situaci v Pákistánu a Afghánistánu. Skepsi posilovaly i spektakulární popravy několika západních rukojmí Islámským státem.
Skutečné pozadí propuštění Češek se asi přesně nedozvíme, což je pochopitelné, nepochybuji ale, že to byla velmi složitá operace s velkým nasazením naší diplomacie a zpravodajských služeb.
Je dobré vědět, že stát své občany v nouzi nenechá, stejně jako tomu bylo v případě unesených českých novinářů v Iráku před jedenácti lety. Doufejme, že podobný úspěch zaznamenáme i v případě našeho občana nedávno uneseného v Libyi.
Přes aktuální úspěch si ale musíme pokládat i nepříjemné otázky. Nehazardovaly dvě dívky se svou bezpečností, když se samy vypravily přes rizikový Balúčistán? Neměli by se pro příště nad cestami do oblastí postižených bezpečnostní a politickou nestabilitou hodně zamyslet všichni další zájemci? Měla by se brát vážně varování ministerstva zahraničí. V dnešní době i člověk nedotčený zahraniční politikou musí vnímat realitu světa s mnoha krizovými a propojenými ohnisky.
A navíc jiskra nestability dnes může velmi rychle přeskočit z nestabilní oblasti i do dosud relativně klidné země. Příkladem budiž Tunisko, kde nedávno radikální islamisté zabili dvě desítky zahraničních turistů. Chápu cestovní kanceláře, když se snaží dokázat, že to byl svého druhu exces, který by turisty neměl odradit. Jenže stačí jeden pohled na mapu – malé Tunisko leží vedle Libye tonoucí v totálním chaosu vnitropolitického konfliktu mnoha znesvářených ozbrojených formací, včetně bojovníků Islámského státu, kteří zde dokonce mají své výcvikové tábory.
Každý náš turista by tak měl vědět o „krizovém plánu“ pro případ náhlého dramatického zhoršení bezpečnostní situace, ve které nelze vyloučit ani únosy. Máme je? Počítají s tím cestovky i stát? Příště by dramatický příběh nemusel mít šťastný konec.
(Právo, 30.3.)
Mohou konflikty v blízkosti Evropy a především na Ukrajině přerůst ve „velkou válku“ podobnou té, která končila před sedmdesáti lety?
Prohlubující se vojenské napětí kvůli Ukrajině mezi globálními aktéry, Severoatlantickou aliancí na straně jedné a Ruskem na straně druhé, je nebezpečné. Každý, byť dílčí a nezamýšlený vojenský incident může přerůst v konflikt s nemalými důsledky. Dvě války, ekonomická a informační, již probíhají. Jejich rozsah už připomíná studenou válku.
Ekonomické sankce Západu Rusko oslabují a dále prohlubují zranitelnost jeho nereformované ekonomiky. Experti na Rusko Paul Quinn Judge a profesor Julian Lindley-French nicméně nedávno na jednom semináři s účastí diplomatů v Bruselu provokativně konstatovali, že větší obavy než ze silného Ruska bychom měli mít z Ruska slabého, tj. ze situace po pádu režimu, který nakonec musí nastat. Za problém pro Západ považují absenci „nejčernějších scénářů“.
Zda k tomu vůbec může dojít, musí být věcí hluboké a nepředpojaté analýzy. Zatím se nám naplňuje bohužel nepředpokládaný scénář o ekonomicky zbankrotované Ukrajině a platíme vysokou cenu za špatný strategický odhad vývoje v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii. I z tohoto důvodu je varující americko-německý spor o nepravdivosti údajů amerických generálů týkajících se údajně masivního rozmisťování ruských jednotek na Ukrajině, jak o něm informoval list Der Spiegel.
Mezitím informační válka plodí všudypřítomnou válečnickou hysterii, která již dorazila i k nám. Ředitel Občanského institutu Roman Joch a bývalý zahraničněpolitický poradce premiéra Nečase nedávno napsal, že v „situaci, kdy americký prezident vykazuje všechny symptomy Aspergerova syndromu a západoevropské státníky ovládá strach, je nejvyšší čas, aby střední Evropa – především její hlavní regionální mocnost Polsko – měla svůj vlastní jaderný odstrašující arzenál“.
Bizarní? Jistě. Joch ale možná nechtěně upozornil, že se dostáváme do situace, kdy jaderné zbraně opět zabraňují krajní hrozbě vypuknutí velké války. Světoznámý americký politolog Joseph Nye napsal, že jaderné zbraně dnes poskytují politickým špičkám ekvivalent křišťálové koule, která ukazuje, jak bude jejich svět vypadat po eskalaci konfliktu, což scházelo v roce 1914, kdy vypukla první světová válka. A věřím, že to platí i pro amerického a ruského prezidenta.
Jedno se v dnešní krizi potvrzuje: diplomacie by měla vždy dostat přednost před válkou. Jak ukazuje poslední vývoj, příměří dohodnuté v Minsku z iniciativy německé kancléřky Merkelové, byť stále křehké, se daří dodržovat. Překážkou „velké války“ je tak i německá zkušenost s tím, co přináší. Zůstávám proto optimistou, že k velké válce nemusí dojít.
(Právo, 13.3.)
Prezident Miloš Zeman vyzval minulý týden z tribuny nejvlivnější proizraelské lobbistické organizace AIPAC mezinárodní společenství ke koordinovanému postupu proti islámskému terorismu. Prezentoval i představu, jak by to mohlo vypadat: nikoliv rozsáhlá pozemní operace, ale úder bezpilotníků a nasazení speciálních jednotek spolu s posílenou spoluprací tajných služeb. Tváří v tvář chaotické situaci v Libyi, která se již přímo dotýká i nás kvůli pohřešovanému Čechovi po útoku islamistů na jedno z ropných polí, je ale namístě hovořit i o rizicích operací v rozbouřené severní Africe i na Blízkém východě.
Italská ministryně obrany Pinottiová prohlásila, že Řím je připraven vést koalici evropských a severoafrických zemí proti postupu chalífátu, který operuje jen 350 kilometrů od Itálie. Vyslání sil podepřela argumentem, že pokud do Afghánistánu šlo 5000 Italů, pak do mnohem bližší Libye může být mise stejně významná i početně.Jenže v případě Libye není vůbec jasné, koho podpořit – kdo je spojenec a kdo je nepřítel, proti němuž je nutné zasáhnout. Italský generál Fabio Mini odhadl, že pro kontrolu Libye je třeba 50 tisíc vojáků. Itálie musí zároveň brát v potaz i hrozivou perspektivu až miliónu uprchlíků, kteří mají letos zamířit z Libye.
Nejistota panuje i na Blízkém východě. Letecká válka proti Islámskému státu ho oslabuje, experti se nicméně shodují, že válka proti němu bude dlouhá. Problémem pro Západ je i nezřetelnost blízkovýchodních spojenců. Týká se to hlavně Turecka, bez něhož Islámský stát nelze porazit. Dělá ale Turecko dost pro to, aby zabránilo jeho financování a zásobování, verbování nových islamistických bojovníků? Především USA se ocitly mezi „mlýnskými kameny“ – na straně jedné potřebují tureckou podporu, na straně druhé ale musí podporovat kurdské pešmergy v Sýrii a Iráku, což Turecko nese nelibě.
Nemělo by zapadnout, že turecká armáda v únoru s masivním nasazením tanků a letadel evakuovala ze syrského území – a bez syrského souhlasu – hrobku předka zakladatele osmanské říše Šáha Sulejmana. Nemohlo tak dojít ke konfliktu s islamisty, což by pak v případě nepříznivého vývoje např. nastolilo otázku reakce spojenců Turecka v NATO podle článku 5 Severoatlantické smlouvy?
Bez přesného cíle a strategie by ozbrojená akce v Africe nebo na Blízkém východě mohla být kontraproduktivní. Nepromyšlené zásahy v Iráku, v Libyi a v Sýrii v poslední dekádě jsou dostatečným varováním.
(Právo, 9.3.)