Miloš Balabán

29. 03.

Dluhy, války, výhrůžky

Miloš Balabán Přečteno 3189 krát

Donald Trump stojící v čele nejsilnější země Severoatlantické aliance vzkázal po svém setkání s Angelou Merkelovou, která vede nejsilnější zemi Evropy, že „Německo dluží NATO ohromné množství peněz a Spojené státy musejí být placeny víc za silnou a velmi drahou obranu, kterou poskytují Německu“. Zároveň Turecko omezuje své aktivity v NATO na protest proti tomu, že některé evropské země nemají příliš pochopení pro nedemokratické praktiky prezidenta Erdogana a odmítají přenesení kampaně před referendem o posílení prezidentských pravomocí s účastí tureckých politiků do evropských měst.

Leckterý ostřílený alianční diplomat na to může říci, že v politice často padají ostrá vyjádření, přesto míra společných zájmů, propojenosti a vzájemné závislosti je tak velká, že to fungování NATO neohrozí.
Generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg v případě slovních přestřelek s Tureckem diplomaticky vyzval všechny zúčastněné ke vzájemnému respektu. Není už nicméně překračován Rubikon? Turecké výpady, okořeněné Erdoganovými přirovnáními Německa k fašistickému státu, totiž zapadají do tektonických změn vnitřní a zahraniční turecké politiky. Doma se jedná o nastolování nedemokratického režimu a vně o prosazování nových mocenských zájmů, které jsou v mnoha ohledech v rozporu s politikou NATO i EU. A Trumpovy účetnické výhrůžky Německu nejsou nějakým izolovaným gestem, nýbrž zapadají do posunu americké geopolitické strategie směrem k izolacionismu a protekcionismu.

V NATO tak může být stále těžší všechny spory překonávat. Ostatně dokáže si někdo představit, jak by mohlo NATO fungovat v případě, že by došlo k obchodní válce mezi Evropou a Spojenými státy? Nemusí to přitom být science fic tion. Reportéři německého deníku Bild položili předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi otázku, zda je Evropa schopna vést obchodní válku s USA.Juncker nejprve kontroval protiotázkou, zda jsou Američané připraveni vést obchodní válku s Evropou, a dodal, že by neodpovídala ani zájmům Evropy, ani USA. Následně ale řekl: „Musíme brát vážně protekcionistická prohlášení administrace Trumpa a být připraveni.“

Věřil by někdo před pouhým půlrokem, že místo zóny volného obchodu mezi USA a Evropou bude ve hře možnost obchodní války? Lídři Unie to tak dnes nemají jednoduché, když dva důležití spojenci nejsou vůči ní přátelsky naladěni a navíc jsou i nepředvídatelní. Po římském summitu, který deklaroval vůli Unie zachovat a v její integraci pokračovat, by to ale chtělo i více sebevědomí. Proč Trumpovi nepřipomenout, že především Evropa hodně doplatila na nepromyšlenou a neúspěšnou americkou intervenci v Iráku, která začala právě před čtrnácti lety a spustila lavinu bezpečnostní nestability? Evropu stojí nemalé peníze a úsilí jí čelit. Odpověď na to, kdo komu co dluží, pak může vypadat poněkud jinak.

(Právo, 27.3.)

14. 03.

Turecko na hraně a za branami

Miloš Balabán Přečteno 3939 krát

Nizozemská vláda se rozhodla i za cenu zhoršení vztahů s Tureckem nepřipustit na svém území kampaň zaměřenou na příslušníky turecké menšiny s cílem získat je pro podporu zavedení prezidentského systému šitého na míru prezidentu Erdoganovi v nadcházejícím referendu. Musela to udělat i s přihlédnutím k tomu, že ve středu čekají zemi parlamentní volby, kde má šanci na vítězství strana Geerta Wilderse se svojí protiimigrační a protiislámskou orientací.

K rozdmýchání vášní a znejistění obyvatel ovšem již pokus o přenesení turecké vládní propagandy do ulic, a to nejen nizozemských měst, stačil. Erdogan přitom fakticky pomáhá nejen Wildersovi, ale i dalším krajně pravicovým a populistickým stranám v celé Evropě, hlavně v Německu a Francii.

Domnívám se ale, že musel dobře vědět, jaké kontroverze turecký politický útok vyvolá. Mohou se totiž na domácí scéně velmi hodit. Po neúspěšném letním puči se represe kvůli údajné příslušnosti k údajnému osnovateli puče Fethullahu Gülenovi dotkly přímo či zprostředkovaně až miliónu lidí. „Čištění“ státních i nestátních institucí lze klidně přirovnat k honu na čarodějnice.

Dějí se věci nevídané. Turečtí generálové a důstojníci ze členského státu NATO žádají o politický azyl v jiném členském státu a propuštění profesoři z tureckých vysokých škol hledají angažmá na evropských univerzitách, včetně naší Univerzity Karlovy.

Jenže čistky ještě prohlubují mnohé potíže, do kterých se Turecko dostalo: slepá ulička v řešení kurdské otázky, ekonomický propad reprezentovaný pádem turecké liry, zpomalení ekonomiky ze skoro devíti procent v roce 2011 na loňská tři procenta, růst nezaměstnanosti, která dosahuje už téměř dvanácti procent, a v neposlední řadě prudké zhoršení bezpečnostní situace s řadou krvavých teroristických útoků.

Nemalá část společnosti také vyjadřuje nespokojenost s další islamizací země, což může prezidentský systém ještě umocnit. K vypuštění páry z přetopeného hrnce proto může přijít vhod „vyrobit“ z Evropy obraz nepřítele, ať to stojí, co to stojí.

Evropa se tak znovu přesvědčuje, že Turecko je bohužel nepříliš spolehlivý partner. V kontextu dění na Blízkém východě i toho, že na Turecku závisí vnitřní bezpečnost EU díky „protiuprchlické“ dohodě, to není moc povzbudivé. A může být i hůř.

Nelze brát na lehkou váhu úvahy, které se v Turecku objevují na vládní a expertní úrovni: Turecku je třeba navrátit jeho dřívější mocenskou váhu, třeba i tím, že se zpochybní hranice Turecka nespravedlivě stanovené po první světové válce. A horizont takových úvah? Rok 2023, kdy bude Turecko slavit sté výročí založení republiky.
To by měl být prezident Erdogan, jako již autokratický vůdce, teprve čtvrtý rok ve funkci prezidentského období začínajícího v roce 2019…

To, co se děje v Evropě dnes, je tudíž jen začátkem dalšího velkého evropského bolehlavu. Zbývá jen věřit, že se tomu věnuje v Bruselu a v dalších evropských metropolích zvýšená pozornost. Hlavně u těch, co se zabývají hybridním válčením a nepřátelskou propagandou.

(Právo, 14.3.)

03. 03.

Vítejte v „postamerickém“ světě

Miloš Balabán Přečteno 2839 krát

Na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově, která je „bezpečnostním Davosem“, nesl její klíčový dokument o trendech ve světě název Post-pravda, Post-západ, Post-řád ?

Je to zvláštní triáda vypovídající o zmatenosti západní politiky. Odvíjí se hlavně od dění ve Spojených státech. Připomíná to dobu před třiceti lety v socialistických zemích, jejichž tehdejší vedoucí představitelé byli zaskočeni novou politikou Moskvy. Dnes jsou naopak američtí spojenci v Evropě zaskočeni děním ve Washingtonu s prezidentem Donaldem Trumpem. Wolfgang Ischinger, předseda mnichovské konference, dokonce napsal, že Spojené státy, k jeho lítosti, nepřicházejí v úvahu pro roli symbolického politického a morálního vůdce Západu.

Změna americké politiky ale vyplývá i z rostoucích tenzí a protikladů ve Spojených státech. Ve čtyřleté prognóze o globální budoucnosti Národní zpravodajské rady USA, letos s horizontem do roku 2035, se např. dočteme o rostoucí příjmové nerovnosti v Americe i o tom, že podíl amerických mužů ve věku 25–54 let, kteří nemohou najít práci, je největší od velké deprese ve třicátých letech minulého století. A závěr? Pochybnosti o reálnosti „amerického snu“ a globální ekonomické integraci.

Spojené státy se nacházejí v systémové krizi, která vynesla do prezidentského křesla Trumpa. První měsíc jeho vládnutí to potvrdil – společnost v USA se stále víc polarizuje, což podkopává vnitřní stabilitu. Odpovědí Trumpa je izolacionistický koncept Ameriky na prvním místě. Svědčí o tom i jeho první kongresový projev. Sníží se výdaje na diplomacii, rozvojovou pomoc, dále se bude tlačit na spojence v NATO, aby platili víc za obranu. Ušetřené peníze chce věnovat na program národní obnovy.

Evropa tak musí přemýšlet o nové realitě světa bez spoléhání na „velkého bratra“. Nebude to ovšem bezrizikové.
Po Mnichovu jsme mohli vyslechnout od evropských politiků slova ulehčení o tom, že Spojené státy se neodvracejí od NATO a bezpečnostní spolupráce s Evropou, i když podmíněné požadavkem na zvyšování vojenských rozpočtů.

Evropané, včetně nás, to mohou začít naplňovat. Jenže co když Trump v souladu s novou mantrou, že kdo chce v Americe prodávat, musí zde také vyrábět, bude zároveň vytvářet obchodní bariéry v podobě vyšších cel nebo speciálních daní? Nemůže to nabýt až podoby obchodní války? Není to nereálné. První na ráně může být nejsilnější člen EU – Německo. To v roce 2016 vyvezlo do USA zboží za víc než 125 miliard eur, dovoz ale činil pouze okolo 50 miliard a ani americká digitální ekonomika tuto obří nerovnováhu nesrazila.

Němci se již dočkali z USA varování, že se to musí změnit. Michael Hüther, šéf vlivného Institutu pro ekonomický výzkum, k tomu otevřeně řekl, že Trump je rizikem pro německý byznysový model. Neovlivnilo by to i vztahy v NATO?

Americko-německý střet by byl rizikem i pro nás s enormním napojením na německou ekonomiku. A co když se k tomu ještě přidají tenze v obchodu mezi USA a Čínou?

Vítejte v „postamerickém“ světě…

(Právo, 2.3.)

Archiv článků: březen 2017

Dluhy, války, výhrůžky

Turecko na hraně a za branami

Vítejte v „postamerickém“ světě

Blogeři abecedně