Miloš Balabán

23. 05.

Washingtonský thriller a evropské otazníky

Miloš Balabán Přečteno 2681 krát

Dění ve Washingtonu připomíná thriller. Okolo podezření ze spojení prezidenta Trumpa a jeho okolí s Rusy před volbami se rozpoutala politická i mediální hysterie, která se rozrůstá dalšími a dalšími obviněními. Zapletly se do toho i zpravodajské služby, dochází k únikům informací, které mají za cíl poškodit prezidenta.Žádné důkazy o spiknutí zatím předloženy nebyly, nicméně stálé opakování obvinění přesvědčuje veřejnost, že americké instituce nebyly schopny eliminovat zahraniční vměšování do americké politiky. Zvnějšku to ale spíše vypadá tak, že jde o vzájemné vyřizování účtů v jejím rámci, což začíná paralyzovat vládnutí v nejsilnější zemi světa.

Za takových okolností vyjel Trump na svoji první zahraniční cestu. Možná trochu v roli „chromé kachny“.Tento termín se sice používá pro americké prezidenty na konci jejich mandátu mezi volbou a inaugurací, může ale platit i pro prezidenta, který má svázané ruce domácím chaosem. V každém případě bude Trump muset myslet víc na dění ve Washingtonu než na blízkovýchodní a evropskou misi.Deklarovaná ambice pohnout s „uzlem protikladů“ na Blízkém východě je i proto dvojnásob příliš ambiciózní. V Saúdské Arábii nicméně vidíme tradiční schéma americké politiky: dodávat ještě víc zbraní je prvotním zájmem.

Nedemokratická monarchie, která by se měla víc starat o vnitřní stabilitu země, koupí od Američanů zbraně za 110 miliard dolarů a v perspektivě deseti let za dalších 350 miliard. Trump tím ovšem alespoň naplní svoje předvolební heslo „Amerika na prvním místě“ udržením pracovních míst ve vojenskoprůmyslovém komplexu. Další militarizace Blízkého východu nevěstí nic dobrého zvláště pro Evropu, kam Trump zamíří na minisummit NATO v Bruselu. O tom zde zřejmě řeč nebude, ostatně bruselské jednání si podle všeho neklade velké cíle.

Z Trumpových úst evropští lídři a turecký prezident mohou hlavně slyšet, co už vědí: NATO není zastaralé a je třeba dávat dvě procenta HDP na obranu. I když u Trumpa si člověk nemůže být jist, že neprohlásí něco, co zahustí atmosféru.Evropané přesto musí zbystřit. Pokud by snad v USA pokračovala destrukce vnitřní politiky, mohlo by dojít k vakuu v mezinárodní politice. Na to ostatně upozornil minulý týden ve Washingtonu německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.Evropa zranitelnější se svými vnitřními tenzemi, ve světě, který se stal znovu nepředvídatelným, bude muset ještě víc přemýšlet o samostatnější politice v globálním rámci. Úvahy o evropském jádru a periférii tak mohou nabývat ještě rychleji na důležitosti. I pro nás.

(Právo, 22.5.)

18. 05.

Na Hedvábné stezce

Miloš Balabán Přečteno 3561 krát

Návštěva prezidenta Miloše Zemana v Číně je zastíněna vládní krizí. I přes všechny turbulence, které doma i s prezidentem zažíváme, je ale dobře, že k návštěvě došlo. Ostatně je to i vizitka dosud úspěšné vlády, která se podílela na restartu česko-čínských vztahů. Vrcholem návštěvy je účast na fóru k čínskému projektu Pás a Stezka, který má navázat na existenci dávných Hedvábných stezek spojujících před mnoha stoletími Čínu se světem. Počítá se s jejich obnovením v moderním hávu pozemního a námořního propojení Číny s řadou asijských, evropských a afrických zemí. Na projektu se má podílet 64 zemí, podílejících se 40 procenty na globálním HDP, kde žije 60 procent světové populace.

Mnozí na Západě vyjadřují obavy z nového čínského projektu, který posiluje geopolitický vliv Číny ve světě, a zvláště pak v Eurasii. Neotevřely mu ovšem cestu i chyby Západu? Ekonomická krize, která vypukla v USA v roce 2008, málem položila globální ekonomiku a Čína měla lví podíl na tom, že k tomu nedošlo.Zároveň si uvědomila, že pokud chce být skutečnou globální mocností, musí mít samostatnější vizi nejen svého, ale i globálního rozvoje nezávislejší na Západu.

I proto přichází čínský prezident Si Ťin-pching v září 2013 s projektem Pás a Stezka. Primárním cílem je udržet dynamiku čínského růstu další ekonomickou expanzí do okolního světa. Podmínkou jsou mohutné investice do infrastruktury – silnic, železnic, přístavů, elektráren, které usnadňují průmyslový rozvoj i za hranicemi Číny. Ta tím na straně jedné rozšíří odbytiště pro svoje výrobky a podpoří domácí růst, na straně druhé se bude podílet na ekonomickém rozvoji spolupracujících zemí. Nepochybně zajímavá perspektiva i pro ty země EU, které se potýkají s nemalými hospodářskými problémy.

Expertní prognózy přitom hovoří o tom, že by díky kvalitnímu infrastrukturnímu propojení Číny s Evropou měl mezinárodní obchod zemí EU stoupnout až o šest procent. Je tudíž logické, že se Česko snaží být u toho.„Infrastrukturalismus“ v čínské režii se tak stává dalším -ismem měnícím svět. Je podpořen i velkými finančními zdroji, kterými Čína disponuje a které alokuje i do nové Asijské infrastrukturní a investiční banky.

Do banky vstoupilo navzdory nelibosti USA i čtrnáct zemí EU, včetně Německa, Francie, Itálie, Polska a Maďarska, které chtějí z čínských záměrů profitovat. Stejně jako Británie, která je již z EU jednou nohou venku. Česko v ní zatím chybí a možná by bylo dobré se dozvědět od ministerstva financí proč. Zásadnější ale jsou další přesuny globální moci a vlivu. Legendární Francis Fukuyama dokonce napsal, že pokud projekt Pás a Stezka splní očekávání čínských plánovačů, pak Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace zásadní proměna. A každé naše budoucí vlády i prezident budou muset bez ohledu na politické zabarvení brát tuto realitu na vědomí.

(Právo, 16.5.)

10. 05.

Úleva po Francii? Může být dočasná

Miloš Balabán Přečteno 2769 krát

V březnu 2016 přišla americká novinářka Anne Applebaumová na stránkách listu Washington Post se scénářem, že se nacházíme v době, kdy stačí dvě nebo tři špatné volby a může nastat konec NATO, Evropské unie nebo liberálního řádu jako celku. Zatím konce ještě nenastaly. Došlo ale k neočekávanému brexitu a též k neočekávanému zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Evropa a Británie stojí před konfliktním rozvodem. Heslo EU „jednota v různosti“ střídá příměr o životě v různých galaxiích a Brusel i Berlín chtějí Británii přitlačit ke zdi. Bude to produktivní, např. i pro fungování NATO, uvážíme-li, že Británie je nejsilnější evropskou vojenskou mocností? Na Donalda Trumpa zatím vcelku platí brzdy a protiváhy amerického politického systému. Nicméně nepředvídatelnost v Trumpově domácí a zahraniční politice nemusí až tak úplně zmizet. Ve světě řady konfliktů a složitých výzev v podobě environmentálních problémů, islamistického terorismu nebo migrace, kde oslabený Západ složitě hledá cesty, jak se vyrovnávat s rostoucím vlivem Číny a Ruska, to není bez rizika.

A z každých voleb v evropské zemi, které byly před pár lety jen rituálem, zda vyhraje pravice, nebo levice a nic moc se nezmění, se nyní stávají střety o budoucnost Evropy. Tradiční strany ustupují ze svých pozic a politický prostor zaplňují populisté a krajní pravice. Zatím úplně nevyhrávají, ale přesto posilují. Francouzské prezidentské volby byly zatím nejtěžší zátěžovou zkouškou. Dopadla pro Francii a EU dobře, i když se štěstím. Vždyť ještě před půlrokem byl Emmanuel Macron v závodě o Elysejský palác třetím či čtvrtým vzadu. Po skandálech kandidáta pravice Françoise Fillona a neschopnosti levice se nakonec mladý ambiciózní bankéř stal jediným volitelným protikandidátem Marine Le Penové.

Jenže volba Macrona byla jako už několikrát v Evropě nikoli volbou pro někoho, spíš proti někomu. A i když byla Le Penová jasně poražena, téměř 34 procent hlasů, které získala, varuje. Třetina společnosti řekla ano jejím receptům proti dopadům globalizace a imigrace. Bude ale Macron v rámci systému schopen nabídnout těm, kteří vnímají, že jsou tímto systémem poškozováni, jinou alternativu než krajní pravici a populisty? A zároveň naplnit očekávání těch, kteří ho volili, že si poradí se všemi ekonomickými neduhy a problémy Francie? Jako investiční bankéř a absolvent elitní školy ENA musí vědět, že je to i v kontextu problémů Evropy nadlidský úkol. Navíc bez politického zázemí, neboť jeho hnutí En Marche! je pouze amorfní strukturou a je otázka, zda může uspět v parlamentních volbách. Lidé přesto mohou vzhlížet k Macronovi jako ke spasiteli, podobně jako tomu bylo u Obamy v USA. Rozčarování pak bývají o to větší.

A v Bruselu by úleva neměla být vystřídána jistotou, že brexit představoval jen anomálii. Další zkouška je před námi v Itálii, kde italští populisté už číhají na svou příležitost v dalších volbách.

(Právo, 9.5.)

03. 05.

Válka, nebo diplomacie? Dilema nejen pro Trumpa

Miloš Balabán Přečteno 2393 krát

Krize okolo Severní Koreje se dotkla i Česka, když údajně kvůli ní došlo k odložení návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bílém domě. Amerického prezidenta Donalda Trumpa určitě krize hodně zaměstnává. Za pochodu se přesvědčuje o složitosti vládnutí supervelmoci. V rozhovoru pro agenturu Reuters připustil, že může dojít k velkému konfliktu se Severní Koreou, zároveň ale řekl, že by rád záležitost vyřešil diplomaticky.

Už si je zřejmě vědom toho, že jednostranné vojenské řešení, o kterém zpočátku mluvil, by spíše nahrálo do karet nepředvídatelnému Kimovi III., zvýšilo by zranitelnost Jižní Koreje i Japonska a zkomplikovalo by vztahy s Čínou. Bez ní se severokorejský problém vyřešit nedá.Ve hře je i ekonomický faktor. Stačí si uvědomit význam všech tří zmíněných aktérů pro globální ekonomiku a negativní dopady případného konfliktu na její kondici.

Donald Trump tak po sto dnech vládnutí vidí limity emocí v zahraniční politice. Ty převážily v Sýrii a Američanům to ztíží jejich pozici. Co bude následovat po raketovém útoku na jednu ze syrských základen?
Pozemní operace amerických vojsk je mimo realitu. Větší tlak na odstranění prezidenta Asada? Nebude to kontraproduktivní, vezmeme-li v úvahu, že ze 16 miliónů Syřanů jich dvě třetiny žijí na území kontrolovaném Asadem? Trvat na jeho odstoupení jako na podmínce politického urovnání konfliktu znamená trvat na pokračování války. Pokud se USA chtějí někam posunout, musí jednat s Ruskem.

Bolehlavem je i Afghánistán. Nedávné svržení největší americké nejaderné bomby na základnu Islámského státu v Af -ghánistánu spíš podtrhlo bezradnost, jak zde postupovat dál. IS začíná bojovat s Tálibánem a atentát, při kterém Tálibán zabil 140 afghánských vojáků, ukazuje, že vláda nemá situaci pod kontrolou. Američané v zemi zůstávají, je to ale dlouhodobě udržitelné? Nebude nutné nacházet politické řešení s Ruskem a Čínou?

Evropané zatím vyhlížejí Trumpa na summitu NATO koncem května v Bruselu. Očekávají, že potvrdí to, co řekl generálnímu tajemníkovi NATO Stoltenbergovi, že již není zastaralé. Bude ale tlačit na navyšování jejich vojenských rozpočtů na dvě procenta HDP. Třeba jim i připomene, že sám rozhodl o zvýšení již tak vysokého vojenského rozpočtu o 54 miliard dolarů. Jenže za jakou cenu? Výrazně seškrtal rozvojovou pomoc nebo rozpočet ministerstva zahraničí.

Mají spojenci postupovat stejně? Zajímavé je, že Trumpův ministr obrany James Mattis v roce 2013 jako tehdejší velitel centrálního velitelství americké armády poznamenal, že pokud nebude dostatečně financováno ministerstvo zahraničí, bude muset kupovat víc nábojů, a čím víc jsou podporováni diplomaté, o to menší může být vojenský rozpočet. Střízlivá úvaha. Dnes je to jinak. Přesto není od věci položit otázku: může růst vojenský rozpočet, aniž je zcela jasno o povaze hrozeb a o strategii, jak jim čelit? Taková otázka nepochybně neplatí jen pro Spojené státy.

(Právo, 2.5.)

Archiv článků: květen 2017

Washingtonský thriller a evropské otazníky

Na Hedvábné stezce

Úleva po Francii? Může být dočasná

Válka, nebo diplomacie? Dilema nejen pro Trumpa

Blogeři abecedně