Poslední události v Mali ukazují, že zóna bezpečnostní nestability v Severní Africe se rozšiřuje. Ukazuje se nakolik zranitelný může být chudý africký stát ve kterém existují separatistické tendence. Toho využili radikální islamisté operující v severní Africe, jejichž cílem je nyní ovládnout sever Mali a nastolit zde islamistický režim.

Francouzský zásah je z pohledu bezpečnostních zájmů Evropy legitimní. Perspektiva vzniku islamistické základny, která by se mohla stát výchozím bodem, výcvikovým centrem a „odpočívárnou“ mezinárodního terorismu na dohled od Evropy je nepřijatelná. Je třeba předejít vzniku jakéhosi „severoafrického Afghánistánu“, který by mohl v následujících letech nadměrně vázat vojenské síly a kapacity Evropanů.

Pro EU bude maliský konflikt zkouškou pružnosti a efektivnosti její společné bezpečnostní a obranné politiky. Nepůjde přitom jen o vojenskou operaci proti islamistům, která nyní leží plně na bedrech Francouzů, ale i o podporu stability maliského státu a jeho bezpečnostních složek prostřednictvím civilní mise EU. A to se samozřejmě dotýká i Česka. Záměr s vysláním vojenských specialistů pro výcvik maliské armády je v tomto ohledu krok správným směrem. Je ovšem třeba také zdůraznit, že musíme počítat i se scénářem, kdy nebude pouze stačit civilní mise EU, ale i větší vojenská podpora dalších členských zemí, pokud nebude konflikt zvládnutelný zatím relativně omezenými kapacitami.

Konflikt v Mali poskytuje pro evropskou bezpečnostní politiku již dnes některá poučení. Po konci mise v Afghánistánu se Evropa bude muset více věnovat bezpečnostní situaci v jejím bezprostředním okolí. Severní a také subsaharská Afrika zde bude vysoko na žebříčku priorit. To by se mělo brát v potaz ve strategických úvahách o dalších úkolech ozbrojených sil evropských zemí v „poafghánském“ období.

Zároveň by ovšem mělo dojít ke kritické reflexi evropské angažovanosti v konfliktech v Libyi a Sýrii. Jedná se o to zda v rámci úsilí o svržení nepohodlných režimů -nejdříve libyjského Kaddáfího a nyní syrského Asada nedocházelo a nedochází ke krátkozraké podpoře uskupení radikálních islamistů, neboť to bylo a je výhodné pro Západ. Kam to vede v Libyi jsme ukázkově viděli třeba při likvidaci amerického velvyslance v Benghází, a to je jen špička ledovce. V případě Sýrie je znepokojivé, když se v analýzách o situaci v zemi můžeme dočíst o působení radikálních islamistů nehovořících arabsky a o loupežích, drancování a panujícím bezpráví na územích, která ovládají. I jim je ovšem poskytován status „opozičních sil“ proti Asadovi.

Není jistě většího paradoxu, než v Mali radikální islamisty eliminovat vojenskou silou a v Sýrii je naopak minimálně politicky podporovat.