Míru hrozeb severokorejského vedení vůči Jižní Koreji, Spojeným státům a Japonsku nelze přeceňovat, protože v mnoha ohledech to může být diktováno snahou o posílení mocenské pozice dalšího dynastického vůdce Kim Čong-una. Nicméně v atmosféře stálých hrozeb, velké koncentrace vojenské síly a určité míry „strategické nejistoty“ může třeba i malý ozbrojený incident nebo omyl způsobit katastrofu.

Všichni zainteresovaní aktéři dění na Korejském poloostrově jsou si zároveň dobře vědomi, že tento scénář je nežádoucí a že jim vlastně vyhovuje dlouholetý status quo – tedy existence severokorejského režimu. Jeho kolaps nebo nevyhnutelná vojenská porážka by totiž vyvolaly tektonické změny v geopolitickém uspořádání regionu, doprovázené zvýšeným napětím mezi státy, které zde mají své politické, ekonomické a vojenské zájmy.

Jižní Korea by byla postavena do nezáviděníhodné role financiéra korejského sjednocení. Expertní odhady hovoří o sumě 500 miliard až tři bilióny dolarů, jak je ale známo z procesu německého sjednocování, ani vyšší hranice nemusí být konečná. Zřejmě by došlo k oslabení ekonomického růstu jihokorejské ekonomiky, dnes patnácté největší na světě.

Na druhé straně je ale nutné vidět situaci i v dlouhodobější perspektivě: Jihokorejci jsou známi svojí pracovitostí, se kterou dokázali „vytáhnout“ svoji zemi mezi globální ekonomické premianty za pouhé tři dekády. A nedá se proto vyloučit, že by byli schopni rychle přizpůsobit chudý korejský sever s nízkou cenou pracovní síly svým potřebám (zóna v Kesongu to ukazuje v menším měřítku již dnes). Banka Goldman Sachs s tímto scénářem počítá a v horizontu roku 2050 staví Koreu na osmé místo největších světových ekonomik před Německo a Japonsko.

Právě před Japonskem by se tak vynořil ještě vážnější ekonomický konkurent, jehož produkce by se stala konkurenceschopnější než japonská. Jeho geopolitická váha by se i s ohledem na počet obyvatel (dnes zhruba 72 miliónů) také posílila. Sjednocená Korea by byla větším ekonomickým konkurentem i pro Spojené státy a Čínu.

Perspektiva korejského sjednocení zatím ale není příliš výhodná ani pro jednoho z těchto aktérů i z vojenskostrategického hlediska. Napětí kolem KLDR totiž Američanům umožňuje udržovat v oblasti značnou vojenskou sílu, která je primárně určena k eliminaci případné severokorejské hrozby, nicméně je takříkajíc ve „druhém plánu“ využitelná i při vojenském „zadržování“ amerického hlavního geostrategického konkurenta Číny.

Čína naopak využívá Severní Koreu jako „bezpečnostní nárazník“ na své jižní hranici proti americkým silám rozmístěným v Jižní Koreji a proti Japonsku.

Na druhé straně ale severokorejská rétorika hrozeb, vojenských provokací a příprav k válce Číně nemůže zcela vyhovovat, protože legitimizuje vojenskou přítomnost USA v regionu a rozšiřování vojenských schopností Jižní Koreje a Japonska. To je proto i jedním z důvodů, proč nedávno Čína poměrně ostře Severní Koreu ve shodě s mezinárodním společenstvím kritizovala.

Další vývoj na poloostrově závisí na dohodě USA a Číny. Případný náhlý incident, který by mohl vyvolat i regionální konflikt, by ovšem takovou dohodu nutně ztížil. Měl by navíc i negativní dopady na globální ekonomiku, včetně Evropy postižené ekonomickou krizí. Čína je druhým největším evropským obchodním partnerem, Japonsko sedmým a Jižní Korea devátým.

Lze si jen přát, aby možný „koncert velmocí“ vedl k uklidnění situace i k perspektivnímu řešení korejského hlavolamu.
Právo, 16.3. 2013