Povodně opět udeřily na velké části území České republiky. Fakt, že jsme již poněkolikáté v posledních šestnácti letech konfrontováni s nebezpečným živlem, jistě přispívá k tomu, že stát, samospráva i bezpečnostní systém země nejsou situací zaskočeny, jako tomu bylo při prvních velkých „moravských povodních“ v roce 1997 i při povodních v Čechách v roce 2002.

Aktuálně se ukazuje, že nás zkušenosti vycvičily, míra připravenosti, koordinace a informovanosti mezi všemi subjekty, které mohou bezprostředně ovlivnit způsob, jak se dá povodním efektivně čelit, chránit státní majetek i majetek občanů a hlavně jejich bezpečnost, je na dobré úrovni.
Jaké budou dopady letošní povodně, těžko zatím odhadnout, nicméně je třeba poukázat na přetrvávající slabá místa státu, která mohou představovat problém při zvládání dalších mimořádných situací.

V prvé řadě jde o financování složek, které stojí v prvé protipovodňové linii. Mám tím na mysli především páteř Integrovaného záchranného systému, kterou je Hasičský záchranný sbor ČR.
Podívá-li se totiž člověk na minulý, současný a budoucí vývoj jeho rozpočtu, nemůže se ubránit rozpakům. Jestliže v roce 2010 dosahoval rozpočet 8,4 miliardy, letos je to téměř o dvě miliardy méně, 6,6 miliardy korun. A příští rok to má poklesnout o další půlmiliardu.

Ještě víc pesimistický je pohled i na pokles investic v HZS: v roce 2010 to bylo téměř 900 miliónů korun, příští rok to má být jen 184 miliónů. V souhrnu to tedy znamená, že objektivně může dojít k poklesu akceschopnosti HZS, což se samozřejmě dotkne i celého záchranného systému. Není tudíž možná přehnaný scénář, že za pár let nemusí být tento systém zcela funkční, jak jsme zvyklí dnes.
Na druhé straně ale přitom stát velmi štědře dotuje solární byznys v zemi, kde slunce není právě nadbytek, 25 miliardami korun ročně a majetkovou strukturu vlastníků fotovoltaiky hodnotí předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková jako bezpečnostní riziko pro stát…

Existují ale i další otázky k zamyšlení. Meteorologové a meteorologická služba pracují výborně. Že můžeme očekávat problémy s nadměrnými srážkami, jsme věděli v předstihu. Od povodní v roce 2002 bylo dosaženo pokroku v měření a systému hlásné služby, ale i vlivem klimatických změn jsme častěji konfrontováni s fenoménem lokálních přívalových srážek, které také působí značné škody. Lze je ale lépe předpovídat a zpřesňovat pomocí výstupů z meteo-modelů a radarů, nicméně tyto technologie jsou nákladnější.

V reakci na záplavy 1997 se také v zákoně objevil termín aktivní záplavové lokality. V realitě se však tlačí na to, aby se takové lokality neobjevovaly v územní dokumentaci, neboť v nich často leží lukrativní pozemky. Soukromý zájem je tedy upřednostňován před zájmem veřejným. Krátkozraké je i krácení veřejných výdajů v protipovodňové prevenci a údržbě.

Naznačené problémy ukazují, že i přes vyšší míru připravenosti čelit povodním možná schází komplexnější strategie, která by umožňovala vyšší míru prevence a připravenosti jak veřejného, tak i soukromého sektoru. V ní se samozřejmě musí počítat i s jejich financováním. Výdaje zde ovšem mohou být v konečném součtu podstatně nižší než škody, které povodně napáchají.

(Právo, 3.6. 2013)