Je dobře, že se prezident Miloš Zeman zúčastnil mezinárodní konference o perspektivách rozvoje hospodářské spolupráce se zeměmi BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) a vystoupil zde s projevem. Má to význam politický, ekonomický i společenský.

Prohlubování ekonomické spolupráce se zeměmi BRICS může v příštích letech stále více přispívat k oživení a dalšímu rozvoji naší ekonomiky. Jedno číslo je zde důležité: země BRICS se dnes podílí na růstu světové ekonomiky více než 50%. Nezanedbatelný je i finanční potenciál těchto zemí, zvláště v porovnání s dluhovými problémy Evropy a Spojených států. Čína disponuje devizovými rezervami ve výši 3,2 bilionu dolarů, Rusko 514 miliardami, Brazílie 350 miliardami a Indie 320 miliardami.

Zvláště v době krize, která není, jak řekl Miloš Zeman krizí globální ale euroamerickou, právě rostoucí země BRICS vnímají šanci posilovat své postavení v globální politice, kde stále ještě převládá „rozhodovací monopol“ Západu. I přes existující rozdíly mezi jednotlivými zeměmi BRICS je patrné, že vidí potřebu sjednocování svých sil k tomu, aby mohly prosazovat společné zájmy v mezinárodní aréně. Je to stále více vidět i v rámci OSN, ale i G-20.

Všechny země BRICS jsou si zároveň v řadě ohledů podobné: nacházejí se ve velmi důležité fázi svého vývoje, kdy se rozhoduje o jejich budoucí prosperitě, potřebují vytvářet příznivé vnější prostředí pro svůj rozvoj, rozvíjet domácí ekonomiku, stimulovat i domácí poptávku a zvyšovat životní standard svých občanů.

Ekonomičtí experti na Západě rekognoskující nové příležitosti pro ekonomickou expanzi určitě nemohou pominout dynamický nárůst střední třídy v zemích BRICS. Stačí jeden příklad z Číny: poradenská firma Mc Kinsey odhaduje, že do roku 2020 bude polovina čínských domácností v aglomeracích součástí globálního spotřebitelského proudu s příjmem 16-34 tisíc dolarů (před třemi lety to bylo 6%).

Podmínkou českého úspěchu na trzích BRICS je ovšem koordinovaná zahraniční a ekonomická politika mezi klíčovými aktéry: prezidentem, předsedou vlády, ministrem zahraničí, ministrem průmyslu a obchodu a parlamentem. Ne zcela se to u nás daří a dlužno dodat, že nejen v případě BRICS. Příkladem zde může být výrok ministra zahraničí na konto Ázerbajdžánu, který musel nakonec „žehlit“ i prezident. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba pak k tomu takříkajíc „natvrdo“ prohlásil, že ČR musí jako exportní země udržovat korektní vztahy se svými obchodními partnery – a tomu musí být uzpůsobeny i výroky představitelů vlády.“

Jistě by ale takový postoj neměl znamenat úplnou rezignaci na kritický postoj k některým problematickým aspektům vnitřní politiky, např. v oblasti lidských práv. Mělo by se tak ale dít nepředpojatě, s ohledem na kulturní a sociální odlišnosti i politický a ekonomický vývoj. A v neposlední řadě by se kritika neměla používat selektivně s používáním „dvojích metrů.“ V našem případě to bohužel někdy takový dojem vyvolává.