Alexandr Mitrofanov ve svém článku Čekání na Godota bez vlastní účasti (Právo, 26.
7.) komentoval obsáhlý výzkum Eurobarometru z května letošního roku o názorech Evropanů o problémech EU a důvěře v národní, unijní i mezinárodní instituce.

V jedné z otázek měli i Češi, kterých bylo tisíc, určit, která instituce by mohla podniknout nejúčinnější opatření na odstranění následků ekonomické a finanční krize. České odpovědi byly zajímavé: národní vláda byla poslední se čtyřprocentní důvěrou, EU předposlední s deseti, Mezinárodní měnový fond dostal procent dvanáct, USA patnáct a absolutním vítězem se staly státy skupiny G 20 se 43 procenty.

Alexandr Mitrofanov to komentoval slovy, že podobnost tohoto čekání na Godota bez vlastní účasti s vývojem vnitropolitické situace nemůže být náhodná. Nedůvěra vládě může mít samozřejmě řadu důvodů, ale hlavním důvodem bude její chronická nestabilita vedoucí k aktuálnímu poklesu HDP o 2,2 procenta. Češi nevěřící své vládě se neobracejí s nadějí ani k EU, kde je to hodně způsobeno i odtažitým vztahem minulé vlády k Unii. Má to ovšem i svoje negativní důsledky – třeba v neschopnosti čerpat finanční prostředky z unijních fondů v řádu stovek miliard korun.

Víra v G 20 je naopak překvapivá. Dokazuje totiž, že Češi kupodivu vnímají měnící se globální politickou a ekonomickou realitu, kdy o budoucnosti světa již nerozhoduje výhradně Západ v čele s USA a EU, ale také stále sílící nezápadní aktéři – Čína, Turecko, Indonésie, Jižní Afrika, Mexiko, Argentina – kteří jsou součástí G 20. Nelze pominout, že sem patří také Rusko.

G 20 přitom odvozuje svoji legitimitu z míry globálního ekonomického vlivu: ekonomiky G 20 představují 85 procent světového hrubého domácího produktu, 80 procent mezinárodního obchodu a dvě třetiny světové populace. A Češi správně tuší, že o prosperitě státu může v mnohém rozhodovat to, zda státy sdružené v G 20 budou schopny společně najít cestu z krize a krizových momentů v globální ekonomice. Nicméně G 20 skutečně těžko může bezprostředně ovlivnit vnitropolitickou situaci u nás. Třeba i proto, že na rozdíl od EU se fakticky jedná o neformální „síťovou“ organizaci. Její členové ale mohou vnímat naši politickou nestabilitu jako signál, že je třeba opatrně přistupovat k investicím či k obchodu s námi, třeba na rozdíl od Polska nebo Slovenska.

Problém je ale v tom, že dnes se v naší politice, poté co bylo odmítnuto nejčistší řešení vládní krize, tj. předčasné volby, může vlastně operovat jen s nejlepším z nejhorších řešení. Tedy mít alespoň nějakou vládu do řádných voleb, která reálně zaručí, že stát bude fungovat a nedostaneme se do politického chaosu jako v Bulharsku.

Tam už částečně svého „Godota“ našli v podobě německého a francouzského velvyslance, kteří v bezprecedentním společném článku v nejčtenějších bulharských novinách otevřeně sympatizovali s demonstranty nespokojenými s bulharskou vládou neschopnou řešit politické a ekonomické problémy země. Obsazení parlamentu nám snad nehrozí. Ale vyplatí se o tom přemýšlet.

(Právo 29.7)