Záměr vysílat více českých vojáků do misí OSN je pozitivní zprávou. Jejich účast v minulých letech byla povýtce symbolická, „postafghánské“ období naší armády ale mění její priority v zahraničním nasazení. Ministr obrany Vlastimil Picek po jednání s představiteli OSN oznámil, že Česko se více zaměří na Afriku i z toho důvodu, že Spojené národy volají po větší „africké“ angažovanosti Evropanů. V plánu je nasazení našich vrtulníků v Mali, což by rozšířilo již zde běžící misi a také v západosúdánském regionu Darfúr.

Možná nás tak čeká "vojenský" návrat na kontinent, který byl i v hledáčku zájmu socialistického Československa, zvláště po roce 1960, kdy většina afrických států získala nezávislost. Spolupracovalo především s řadou „států socialistické orientace“, které se orientovaly na větší spolupráci se sovětským blokem. Z Československa byly dodávány zbraně a vysíláni vojenští experti, kteří pomáhali budovat nově vzniklé armády. Samozřejmě se tak dělo za studené války a podpora mnoha afrických režimů byla součástí soupeření mezi Západem a Východem o dominanci v rozvojovém světě. Nemělo by se ale zapomínat ani na významnou ekonomickou pomoc. Československo se podílelo na výstavbě celé řady průmyslových podniků i budování infrastruktury, mnoho afrických studentů studovalo na našich vysokých školách.

Po listopadu 1989 náš zájem o Afriku tak trochu opadl, překotný politický a bezpečnostní vývoj v Severní Africe a Sahelu v posledních letech ovšem vrací Afriku do popředí našeho zájmu. Je to přirozené, protože jako člen EU musíme vnímat, že v bezprostředním evropském sousedství se odehrávají procesy svědčící o značné ekonomické a bezpečnostní nestabilitě. Např. v oblasti Sahelu, kam patří osm států na severu Afriky, včetně Mali dnes žije 81 milionů obyvatel, za 13 let už by to ale mělo být 120 milionů. A to vše je a bude doprovázené obrovskými problémy v oblasti sociální a zdravotní, hygieny, výživy a vzdělávání, které jsou nezřídka i koloniálním dědictvím.

Zaostalost a z toho vyplývající společenská frustrace je živnou půdou pro rozšiřování radikální islamistické ideologie a působení afrických odnoží Al- Káidy. Vede to i k občanským válkám a vzniku tzv. „zhroucených států“ neschopných náporu islamistů čelit. Nestabilita v Sahelu se přitom přelévá přímo do Evropy: Zpráva francouzského senátu „Globální přístup pro Sahel“ např. konstatuje, že řada francouzských občanů bojujících v Africe na straně islamistů se může vrátit do Francie a přenést metody teroristického boje na francouzské území.

Měli bychom se tedy dívat na potenciální „africké nasazení“ našich vojáků v misích OSN v širších souvislostech a nepovažovat je výlučně za nejlepší bojový výcvik, jakkoliv i to má svůj význam. Řešení afrických problémů totiž nemá pouze vojenské řešení. Stojí za úvahu spojit projednávání mandátu našich vojáků do misí OSN na půdě Parlamentu s diskusí o formách humanitární a rozvojové pomoci africkým státům v nestabilních regionech.

A také diskutovat i o našich současných i budoucích afrických ekonomických zájmech. Pokud se totiž podíváme na jih od Sahelu do subsaharské Afriky vidíme zde velmi dynamický ekonomický vývoj s ročním hospodářským růstem 5,5%. Řada expertů dokonce předpovídá subsaharské Africe v horizontu 30 let „čínský“ scénář vývoje. Nedávný útok somálských islamistů na obchodní centrum v keňském Nairobi ovšem ukázal, že bezpečnostní nestabilita může takový scénář zkomplikovat. Pomáhat Afričanům se zajištěním bezpečnosti je tedy na místě, ale určitě by jádrem naší větší angažovanosti v afrických záležitostech nemělo být jen vysílání vojáků.