Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ve velkém sobotním rozhovoru pro Právo kousl do hodně kyselého jablka, když zpochybnil funkčnost strategie Západu a jeho klíčových organizací NATO a Evropské unie na Ukrajině, Balkáně, v Libyi, Sýrii, Iráku a Afghánistánu. Jeho slova o tom, že jsme si v případě Ukrajiny neříkali v EU pravdu o skutečném stavu této země, nebo o tom, že v Iráku a Afghánistánu jsou naše ztráty větší, než očekávání musí zákonitě vyvolat ohlas a diskusi nejen u nás.

Reflexe je ale zjevně nutná. Inventura výslednosti všech velkých konfliktů se západní účastí totiž ukazuje, že ve všech případech se nepodařilo dosáhnout základního cíle: větší bezpečnosti , buď v okolí Evropy, nebo v regionech, které mohou bezpečnost Evropy v současném globálně úzce propojeném světě velmi ovlivňovat.

Irák se po vynuceném odchodu amerických vojsk nachází ve stavu sektářského násilí mezi sunnity a šíity. Atentáty jsou každodenní realitou s desítkami a stovkami obětí.

Libye je zhrouceným státem ve kterém není úplně jasné, kdo zde vlastně vládne. Bezpečnostní nestabilita v Libyi se následně promítá do celé západní Afriky, jak se ukazuje v africkém Sahelu.

Po třinácti letech s velkou pravděpodobností skončí masivní vojenská přítomnost NATO a Spojených států v Afghánistánu. A výsledek? Podle zástupce náčelníka štábu obrany britské armády generála Everarda se zde dá očekávat i vznik tzv. Yaghestanu, neboli země rebelů, bez práva a vlády. „Optimističtější“ pohled nabízí polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski podle kterého má NATO stačit po roce 2014 kontrola nad Kábulem, dalšími většími městy, komunikací mezi nimi a schopnost účinně bránit využívání afghánského území jako základny proti západním zájmům.

Bezpečnostním bolehlavem je i Sýrie, která se i s asistencí některých členských států NATO nachází ve stavu občanské války, v níž ale bojují i síly napojené na Al Káidu, tedy dlouhodobě protivníka Západu č. 1.

Ukazuje se, že se do konfliktů zřejmě vstupovalo buď bez znalostí politických, ekonomických, náboženských, etnických a bezpečnostních reálií nebo se tyto reálie záměrně z vojensko-strategických a geopolitických zájmů ignorovaly. Výsledek je ale v obou případech stejný: nárůst bezpečnostní nestability spojené s početnými civilními oběťmi.

Aktuálně to platí i pro Ukrajinu, kterou se EU svým způsobem uměle pokusila posunout na Západ prostřednictvím Asociační dohody, bez ohledu na stav panující v ukrajinské společnosti, politice a ekonomice a její vztahy s Ruskem. I to přispělo k tomu, že se země ocitla na pokraji občanské války a nedá se vyloučit její rozpad, který by ekonomicky poškodil nejen Rusko, ale i Evropu. Proto bychom si možná měli přát, aby se spíše zrealizoval „nejpravděpodobnější“ scénář pro Ukrajinu ze slavné knihy Střet civilizací věhlasného amerického politologa Samuela Huntingtona: Ukrajina zůstane jednotnou, byť rozštěpenou nezávislou zemí, která bude úzce hospodářsky spolupracovat s Ruskem, přičemž si musíme být vědomi toho, že Rusko-ukrajinské vztahy znamenají pro východní Evropu totéž, co pro Evropu západní vztahy mezi Německem a Francií.

Nevím, zda se tento scénář může naplnit. V každém případě by se ale dění kolem Ukrajiny mělo stát pro Západ určitým mementem a poučením jak se v budoucnu vyvarovat vážných chyb v jeho angažmá v oblastech, které může v budoucnu považovat za prioritní z hlediska svých zájmů. Chybných strategií již bylo dost.