Tragická smrt čtyř českých vojáků je velmi zarmucující událostí nejen pro českou armádu, ale i Českou republiku. Tisíce kilometrů od nás umírají naši vojáci při plnění bojového úkolu. Bohužel se stali součástí dlouhého seznamu již několika tisíc obětí z řad vojáků členských států NATO, kteří padli v průběhu afghánské mise, jež se pro Alianci stala v poslední dekádě stěžejním vojenským úkolem.

Tyto ztráty také podtrhují naše výrazné, víc než desetiletí trvající afghánské angažmá. Dlužno dodat, že i ve srovnání s podobně velkými spojenci v rámci NATO bylo velmi výrazné, a dokonce až nadproporční. Myslím, že i to se musí brát v úvahu při hodnocení, v jakém objemu se (ne)podílíme na výdajích na obranu v rámci NATO. ¨

Dá se očekávat, že nejnovější tragická událost znovu obrátí pozornost k průběhu i výsledkům mise NATO v Afghánistánu.Nelze se vyhnout kritickému pohledu. Nabízí ho loňská analýza prestižního britského think tanku Chatham House, která byla zpracována na základě názorů 51 amerických a britských činitelů působících v diplomacii, obraně, v OSN, na akademických a analytických pracovištích.
Operace podle ní stála neuvěřitelných 550 miliard dolarů (vojenský rozpočet ČR asi na 270 let…), životy 2200 amerických vojáků a na dvacet tisíc Afghánců, desetitisíce zraněných. Výsledek: země na pokraji občanské války a sousední Střední Asie ve strachu před expanzí fundamentalistického terorismu.

Základní strategická chyba spočívala v záměně boje proti terorismu s bojem proti Tálibánu a nerealistické snaze o vybudování demokracie v Afghánistánu. Je přitom zřejmé, že Spojené státy dnes s Tálibánem tajně vyjednávají o budoucnosti země, resp. o budoucích vztazích. Prezidentské volby v Afghánistánu sice proběhly, ale neúspěšný kandidát Abdulláh je označil za zfalšované s dodatkem, že se volby staly „pučem proti hlasujícím lidem“. Možná se tak otevírá prostor pro další krvavý rozkol mezi etnickými skupinami, případně pro separatistické tendence částí země, která je silně rozdělena po kmenových liniích.

Pak by mohl nastat scénář předvídaný zástupcem náčelníka štábu obrany britské armády generála Everarda o vzniku tzv. Yaghestanu neboli země rebelů, bez práva a vlády. „Optimističtější“ variantu nabízí polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, podle kterého má NATO stačit po roce 2014 kontrola nad Kábulem, dalšími většími městy, nad komunikací mezi nimi a schopnost účinně bránit využívání afghánského území jako základny proti západním zájmům.Otázkou ale je, zda k takové variantě bude stačit plánovaná nebojová mise Resolute Support (Rozhodná podpora) s dvanácti tisíci příslušníky, která má od Nového roku nahradit misi ISAF NATO a jejímž cílem je výcvik, poradenství a asistence afghánských bezpečnostních sil. Osobně mám o tom pochybnosti.

Afghánská zkušenost by tak alespoň mohla posloužit k hlubší politické diskusi uvnitř NATO, mj. o chybách mise a poučeních do budoucna. Několik se jich rýsuje. Jakákoliv příští mise bude vyžadovat jasné stanovení strategického cíle se stanovením role armády (neměla by se ale nejprve přijímat strategie a teprve pak analýzy, které by ji měly podpořit). To s sebou nese i určení omezeného časového rámce mise (třináct let v Afghánistánu nebo téměř deset let v Iráku je za jakoukoliv rozumnou hranicí).

Pro vojáky byla v obou případech jistě nejvíce frustrující nejistota ohledně perspektiv mise. A v neposlední řadě je vždy nutné před zahájením mise vést rozsáhlou veřejnou diskusi, v níž se budou objasňovat příčiny politického rozhodnutí o nasazení. Získávání podpory pro ozbrojený zásah je také primárně věcí politiků, a nikoliv vojáků. Před summitem NATO ve Walesu by možná nebylo od věci, pokud bychom o těchto věcech diskutovali i u nás.

I s vědomím, že to dlužíme těm, kteří v Afghánistánu položili svoje životy.

(Právo,9.7.)