Ministr financí Andrej Babiš se vyjádřil v sobotním Právu k sankcím vůči Rusku zcela jednoznačně. Řekl, že nemají smysl, nic nepřinesly ani nepřinesou a mezitím dochází k eskalaci konfliktu. Silová řešení a výzvy v médiích podle něj moc nepomáhají. Nejlepším řešením vzniklé situace by bylo sednout si za stůl a nějak se domluvit.

Postoj ministra financí členské země EU, který se však liší od vládního stanoviska, je třeba brát vážně. Stejně jako negativní vyjádření k sankcím slovenského premiéra Roberta Fica nebo maďarského premiéra Viktora Orbána. Ten dokonce řekl, že „jsme se postřelili do nohy“. V rámci Visegrádské čtyřky nepanuje v otázce sankcí a ve vztahu k Rusku jednotný postoj.

Tvrdou linii ještě drží Polsko, jak ukázala minulý pátek nezvykle masivní vojenská přehlídka ke dni Polské armády, který se slaví na počest polského vítězství nad Rudou armádou na Visle v roce 1920, s antiruským projevem polského prezidenta Komorowského.

Pětimiliónové Finsko si ovšem něco takového dovolit nemůže, a proto se tváří v tvář hrozivým dopadům ruských protisankcí vypravil prezident Sauli Niinistö za Vladimirem Putinem do Soči, aby podle všeho vyjednával o jejich změkčení. V situaci, kdy finské hospodářství stagnuje a na ruský trh jde 10 procent finského vývozu, je to pochopitelné.

Vlivný Svaz německého průmyslu sice konstatuje, že německá ekonomika propad obchodu s Ruskem a Ukrajinou ustojí, rizikem ale jsou negativní dopady na křehkou situaci v eurozóně, resp. její slabší členy, což se hlavně týká jejího jižního křídla. Navíc podle svazu sankce a konflikt na Ukrajině odvrací pozornost od řešení strukturálních problémů členských zemí EU a posilování jejich konkurenceschopnosti.

Ve světle uvedených výroků, údajů a činů je tedy na místě položit si otázku, zda sankční válka pomáhá řešit konflikt na východní Ukrajině. V situaci, kdy zde máme dva tisíce mrtvých, tankové a dělostřelecké bitvy uprostřed měst se statisíci civilistů, humanitární katastrofu v přímém přenosu a perspektivu zamrzlého konfliktu, musí být odpověď negativní.

Jde tedy skutečně o to, sednout si za stůl a domluvit se na řešení situace a neplýtvat čas spory o PR humanitární kolony z Moskvy a z Kyjeva, nebo nekončícími diskusemi o příčinách a následcích konfliktu, jakkoli by to mohlo vyjevovat i některé nepříjemné pravdy pro všechny zainteresované strany. V prvé řadě jde totiž o životy obyčejných lidí, kteří se dostali jako už tolikrát do soukolí mocenských her.

A EU si musí být vědoma toho, že kumulace ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny, nebezpečí sociálních nepokojů z důvodu ekonomické krize na podzim (někteří experti předvídají tzv. třetí Majdan) a možné přerušení dodávek plynu do Evropy přes Ukrajinu by byly velkou politickou, ekonomickou a také bezpečnostní zátěží.

A jistě by bylo absurdní, aby i kvůli Ukrajině a sankcím nakonec v některých evropských zemích došlo k pádům vlád. Je to až tak úplně nereálný scénář?

(Právo, 18.8.)