Americkému prezidentovi Baracku Obamovi není radno závidět. Před šesti lety byl zvolen i díky slibu ukončit konflikty v Iráku a v Afghánistánu i díky rezervovanému postoji k další americké vojenské angažovanosti ve světě.
Dva roky před koncem jeho prezidentství ho dohánějí chyby ve strategii jeho předchůdců v Bílém domě a je dalším prezidentem, který jde do války. Tentokrát proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii.

Války a intervence jsou ale konstantou americké politiky. Americký konzervativní historik Robert Kagan to nedávno v listu Washington Post zajímavě rozebral: Spojené státy od intervence na Filipínách v roce 1898 až po Irák a Afghánistán uskutečnily 26 ozbrojených intervencí, a pokud tam započítáme i omezené letecké či raketové údery proti nepřátelským režimům USA, celkový počet bude minimálně šestkrát větší. K velkým intervencím s vojáky přímo na poli bojišť došlo od roku 1898 v průměru každých čtyři a půl roku. A celkově bojovaly Spojené státy v 52 ze 116 let, po pádu berlínské zdi dokonce v 19 z 25 let.

Kagan došel k závěru, že ochota a hrozba k použití síly na ochranu amerických zájmů a liberálního světového řádu byla základní a nevyhnutelnou součástí udržitelnosti světového pořádku po druhé světové válce. Dnes je podle něj klíčovou otázkou najít správnou rovnováhu v tom, kdy sílu použít a kdy nikoliv.

Ponechme stranou žádoucí polemiku s jeho tvrzením o správnosti silového faktoru v americké strategii po druhé světové válce. Dnešní hledání rovnováhy mezi použitím či nepoužitím síly bude ale stále těžší. Obama ve svém projevu k národu o boji proti Islámskému státu označil USA za konstantu v nejistém světě, která má kapacity zmobilizovat svět proti teroristům a ruské agresi na Ukrajině, a poukázal na bezkonkurenční americké technologie.

Jenže země, která vydává šest set miliard dolarů na vojenský rozpočet, disponuje bezkonkurenční vojenskou silou a odposlouchává kdekoho a kdeco na světě, je najednou zaskočena 30 tisíci radikálními islámskými bojovníky a vyhlášením chalífátu. A teď musí nacházet řešení několika hlavolamů.

Jak bojovat s Islámským státem v Sýrii, když chtějí Američané svrhnout Asadův režim? Co dělat s Íránem, který se jeví jako užitečný spojenec proti této urgentní hrozbě? Jak si poradit s dvojí hrou arabských monarchií, které jsou spojenci USA a podporovaly či podporují Islámský stát? Jak čelit tisícům islamistů ze Západu bojujícím na straně Islámského státu?
A nakonec možná to nejtěžší: jak se domluvit s Ruskem, protože i přes Ukrajinu může objektivně být v boji proti islamistům vlivným americkým spojencem.

Rozhodnutí o použití síly proti Islámskému státu tak musí zahrnovat i strategii řešení mnoha spletitých, nejen blízkovýchodních, uzlů. Bez toho zůstaneme u bombardování islamistů, které může mít jen omezený dopad. Trvající nestabilita nakonec může vyústit v další regionální válku s vojáky v bitevním poli, a to nejen s americkými. Uvědomuje si to Evropa i my?

(Právo, 15.9.)