Šok z teroristických útoků v Paříži pomalu opadává, nicméně debata o jejich příčinách a následcích otevřela pohled na řadu palčivých a vzájemně propojených problémů, kterým dnes musí Evropská unie čelit.

V popředí pozornosti je migrace z Blízkého východu a severní Afriky, která svým obrovským růstem vlády členských zemí Unie zaskočila i přesto, že migrace byla dlouhodobě v mnoha strategických bezpečnostních dokumentech, a to i u nás, identifikována jako vážná bezpečnostní hrozba.

Již před třemi lety v souvislosti s rozpadem států a ozbrojenými konflikty v severní Africe a na Blízkém východě muselo být jasné, že dojde k eskalaci migrace. Neúspěch západní strategie v těchto regionech je příčinou stavu, kdy EU a členské země mají na výběr řešení, která nemohou být dobrá, ale pouze špatná či méně špatná.

K migraci vnější se přidává i migrace vnitřní z méně rozvinutých států EU do bohatších. Způsobuje to i politické konflikty uvnitř Unie. Kumulování migračních problémů je vodou na mlýn antiimigračním a krajně nacionalistickým stranám, jak ukazuje vzestup britské strany nezávislosti (UKIP) či francouzské Národní fronty.

Za pozornost stojí i růst tzv. nordického populismu ve Skandinávii. Antiimigrační strany bodují v parlamentních volbách ve Švédsku a v Dánsku. A kam až se může dostat „vlastenecké“ hnutí Pegida v sousedním Německu, které již navazuje kontakty s euroskeptickou Alternativou pro Německo?

K migračním problémům se přidávají i sociální, zvláště na jihu Evropy, který je postižen dlouhodobou ekonomickou stagnací. Nezaměstnanost zde dosahuje zvláště mezi mladými lidmi až neuvěřitelných rozměrů. Nedivme se pak, že strana „nespokojených“ Podemos ve Španělsku má až čtvrtinovou podporu voličů a šanci výrazně promluvit do výsledků letošních parlamentních voleb. Totéž se týká řecké Syrizy, která může tento týden i vyhrát. Úplně ekonomicky za vodou ale rozhodně není ani ostatní Evropa.

Kombinace odporu k migraci spolu s ekonomickou krizí může silně podkopávat evropskou soudržnost. A teroristické útoky „evropských džihádistů“ mohou přilévat i další olej do ohně. Sedmdesát let od konce druhé světové války se tak možná rozhoduje o dalším osudu Evropy.

(Právo,21.1.)