Již podruhé během jednoho roku se evropští státníci stávají protagonisty jednání, která mají přispět k ukončení konfliktu na Ukrajině. 21. února 2014 to byli ministři zahraničí Německa, Francie a Polska, kteří přivedli k jednacímu stolu tehdejšího prezidenta Janukovyče a lídry opozice.

Leitmotivem „Smlouvy o urovnání krize na Ukrajině“ bylo znepokojení z tragické ztráty životů na Ukrajině, snaha bezodkladně zastavit krveprolití a odhodlání nastoupit cestu k politickému urovnání krize. Smlouvu se ale pod tlakem „Majdanu“ nepodařilo uvést do života a zmínění ministři spolu s celou EU na jejím naplnění netrvali.

Možná že dnes kancléřka Merkelová a prezident Hollande v duchu litují, že Unie nebyla dost důsledná a nepřinutila ukrajinskou opozici smlouvu respektovat. Ekonomických pák na to bylo dost, zdá se ale, že především chyběla politická vůle a politická předvídavost. Ve vztahu k možné reakci Ruska na dění na Ukrajině to určitě platí na sto procent.

„Mírové“ jednání v Minsku připomínající epizody z diplomacie let studené války se odehrávalo na pozadí eskalujícího vojenského konfliktu, který zdevastoval velkou část jihovýchodní Ukrajiny a násilně ukončil tisíce životů. V této souvislosti bych věřil, že poslední kapkou, která přinutila kancléřku Merkelovou okamžitě jednat, mohla být zpráva z německé rozvědky, o které informovala média, že v konfliktu zahynulo nikoliv oficiálně udávaných pět tisíc, ale padesát tisíc lidí…

Nedostala se ale ukrajinská krize již příliš daleko na to, aby bylo možné dosáhnout rozumného kompromisu přijatelného pro všechny strany? Podívám-li se na trvající protichůdné představy Ukrajiny, Ruska a separatistů o budoucím ukrajinském státoprávním uspořádání i politice Ukrajiny na mezinárodní scéně (neutralita a nečlenství v NATO), na místě je skepse. A co se dohodnutého příměří týče, platí totéž.

Bude každá ze stran konfliktu schopna, či ochotna garantovat to, co bylo v Minsku dohodnuto? Nečekejme proto rychlé uklidnění situace, vyloučit se nedá ani další eskalace konfliktu, případně jeho transformace do jiné podoby.

O lecčems vypovídá i opatrná reakce kancléřky Merkelové po minském jednání, kdy prohlásila, že si nedělá „žádné iluze“, že výsledkem je „záblesk naděje“ a že k urovnání konfliktu bude třeba ještě vykonat spoustu práce a překonat „veliké překážky“. Pokud tato slova přeložíme z diplomatického jazyka, znamená to, že jednání průlom nepřinesla.

Jedno je ale jisté. Perspektiva opakování jugoslávského scénáře na východě je pro celou EU obrovskou komplikací v situaci, kdy musí čelit bezpečnostní nestabilitě z jihu a bezpečnostní hrozbě radikálních islamistů zevnitř Unie. A navíc eroduje i unijní jednota trvající ekonomickou krizí na jihu, jak ukazuje povolební Řecko nebo negativní vztah některých zemí k protiruským sankcím.

Řešení, resp. nevyřešení ukrajinské krize tak možná může v mnoha ohledech ovlivnit i další osud EU.

(Právo, 13.2.)