Prezident Miloš Zeman vyzval minulý týden z tribuny nejvlivnější proizraelské lobbistické organizace AIPAC mezinárodní společenství ke koordinovanému postupu proti islámskému terorismu. Prezentoval i představu, jak by to mohlo vypadat: nikoliv rozsáhlá pozemní operace, ale úder bezpilotníků a nasazení speciálních jednotek spolu s posílenou spoluprací tajných služeb. Tváří v tvář chaotické situaci v Libyi, která se již přímo dotýká i nás kvůli pohřešovanému Čechovi po útoku islamistů na jedno z ropných polí, je ale namístě hovořit i o rizicích operací v rozbouřené severní Africe i na Blízkém východě.

Italská ministryně obrany Pinottiová prohlásila, že Řím je připraven vést koalici evropských a severoafrických zemí proti postupu chalífátu, který operuje jen 350 kilometrů od Itálie. Vyslání sil podepřela argumentem, že pokud do Afghánistánu šlo 5000 Italů, pak do mnohem bližší Libye může být mise stejně významná i početně.Jenže v případě Libye není vůbec jasné, koho podpořit – kdo je spojenec a kdo je nepřítel, proti němuž je nutné zasáhnout. Italský generál Fabio Mini odhadl, že pro kontrolu Libye je třeba 50 tisíc vojáků. Itálie musí zároveň brát v potaz i hrozivou perspektivu až miliónu uprchlíků, kteří mají letos zamířit z Libye.

Nejistota panuje i na Blízkém východě. Letecká válka proti Islámskému státu ho oslabuje, experti se nicméně shodují, že válka proti němu bude dlouhá. Problémem pro Západ je i nezřetelnost blízkovýchodních spojenců. Týká se to hlavně Turecka, bez něhož Islámský stát nelze porazit. Dělá ale Turecko dost pro to, aby zabránilo jeho financování a zásobování, verbování nových islamistických bojovníků? Především USA se ocitly mezi „mlýnskými kameny“ – na straně jedné potřebují tureckou podporu, na straně druhé ale musí podporovat kurdské pešmergy v Sýrii a Iráku, což Turecko nese nelibě.

Nemělo by zapadnout, že turecká armáda v únoru s masivním nasazením tanků a letadel evakuovala ze syrského území – a bez syrského souhlasu – hrobku předka zakladatele osmanské říše Šáha Sulejmana. Nemohlo tak dojít ke konfliktu s islamisty, což by pak v případě nepříznivého vývoje např. nastolilo otázku reakce spojenců Turecka v NATO podle článku 5 Severoatlantické smlouvy?

Bez přesného cíle a strategie by ozbrojená akce v Africe nebo na Blízkém východě mohla být kontraproduktivní. Nepromyšlené zásahy v Iráku, v Libyi a v Sýrii v poslední dekádě jsou dostatečným varováním.

(Právo, 9.3.)