Předseda TOP 09 a zahraničního výboru Sněmovny Karel Schwarzenberg řekl při projednávání asociační dohody mezi EU a Ukrajinou ve Sněmovně, že „bude drahé udržet Ukrajinu na svobodě a na demokratické cestě, ale je to zatraceně v našem vlastním bezpečnostním i hospodářském zájmu“.

Jistě ano, kardinální otázkou zůstává, zda na to Evropa bude mít ve své současné ekonomické kondici. Podle amerického finančníka George Sorose je nejpravděpodobnějším scénářem, že Evropa bude udržovat Ukrajinu „na kapačce“, což sice zabrání krachu země, nicméně oligarchové se tím opět vrátí do hry a nová Ukrajina bude připomínat tu starou „předmajdanovskou“. Nevím, jestli tento scénář mohou změnit Spojené státy svou větší finanční angažovaností. Lze o tom pochybovat. Zvláště poté, co několik klíčových evropských zemí - Německo, Itálie Británie a Francie - vstoupilo i přes nesouhlas USA do Asijské investiční a infrastrukturní banky založené Čínou jako protiváha Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu. Zájem o vstup má i Polsko.

Neodradila je ani slova amerického ministra financí Jacka Lewa, že vytvořením této banky se ocitá kredibilita a vliv USA v ohrožení. A aby toho nebylo dost, Rusko je už v bance také... Američané zároveň dávají najevo svou bezpečnostní zdrženlivost na Blízkém východě, což má hodně co do činění i s evropskou bezpečností. Po afghánské a irácké kampani v minulém desetiletí je zjevné, že Washington opustil představu velkých intervencí. Spojené státy jsou sice připraveny použít v operacích proti Islámskému státu letecké síly a omezené pozemní jednotky (např. v Iráku), ale s masívním nasazením útočných sil se nepočítá. Je zjevné, že si udržují odstup od závažných konfliktů, podporu „proamerickým“ silám jsou ochotny poskytovat, ale primární odpovědnost musí nést jiní. To se týká Egypta v Libyi, Turecka v Sýrii nebo Saúdské Arábie v Jemenu.

Je tak nastolena strategie, v níž se bude vybalancovávat několik klíčových regionálních aktérů. A do takového mixu může být zahrnut i Írán po dotažení jednání o jeho jaderném programu, což se vůbec nelíbí Izraeli; nadšeni nemohou být ani Turci či Saúdové. V každém případě se Američané chtějí vyhnout zapletení do dalších vojenských dobrodružství, která by jistě byla u nich doma hodně nepopulární. Prezidentské volby se kvapem blíží.

Co to znamená pro Evropu? Připravit se na větší politickou, ekonomickou a bezpečnostní zátěž ke zvládání krizí a konfliktů. A smiřovat se i s tím, že za předpolí evropské bezpečnosti mohou odpovídat i veskrze nedemokratické režimy, které rozhodně neobstojí před požadavky EU na demokracii a lidská práva. Platí to pro Saúdskou Arábii nebo Egypt. Alternativy této „reálpolitiky“ dnes pro Evropu bohužel neexistují.

(Právo, 9.4.)