Uprchlíci, řecká krize, uzavírání hranic a tendence návratu k národnímu státu, konflikt s Ruskem kvůli Ukrajině. Všechno rozkolísává velký evropský integrační projekt pro půl miliardy lidí. Rozdílné pohledy na řešení krizí a budoucnost Evropy, čehož jsme aktuálně svědky, jsou přirozené ve společenství dvaceti osmi politicky a ekonomicky rozdílných zemí. Přesto zaráží míra politického pokrytectví, které se kolem krizí odehrává.

Všichni v Evropě vědí, že dluhy Řecka jsou nesplatitelné, vidíme ale nekonečné politické bitvy, v nichž jde jen o to neztratit tvář. Situace se přitom jednoho dne může vymknout z rukou jak EU, tak i levicové Syrize. Když v zemi činí nezaměstnanost 25 procent, padesát procent mladých lidí je bez práce, HDP země se od roku 2009 snížil o čtvrtinu a mnoho obyvatel země hladoví, je to recept na revoluci. A jak napsal americký profesor Jeffrey Sachs, EU by se především měla obávat strádání na vlastním území a jeho zhoubných důsledků pro politiku a společnost na kontinentu.

V případě Řecka do hry vstupuje i geopolitika. Nepomůže-li mu Evropa, mohou pomoci jiní. Připomíná se Rusko, tam je to zatím spíše v rovině politických gest. S Čínou je to jiné. Investovala 4,3 miliardy euro do výstavby jednoho ze tří terminálů řeckého přístavu Pireus, který by se tak mohl stát klíčovým evropským uzlem plánované čínské mořské hedvábné stezky.

Nekonečný seriál zažíváme i v případě protiruských sankcí. Změnila se ale díky sankcím nějak zásadně ruská politika? Přitom těsně před jednáním o sankcích vykoná Vladimir Putin státní návštěvu Itálie, v jejímž průběhu se hovoří o perspektivách italsko-ruské ekonomické spolupráce a dalších možnostech pro čtyři sta italských firem na ruském trhu. Sankce, nesankce, národní košile je bližší než evropský kabát.

To se ostatně projevuje i v současné uprchlické krizi, která už začíná hýbat i politickou mapou Evropy. Ukázaly to parlamentní volby v Dánsku, po kterých se protiimigrační Dánská lidová strana stala hlavní politickou silou země, nebo komunální volby v Itálii, kde v tradičně levicových Benátkách zvítězil podnikatel Luigi Brugnaro s příznačným programem Právo a pořádek.

Takže na summitu EU je třeba hovořit o uprchlických kvótách nejen jako o jednoduché účetní operaci koho kam poslat. Mělo by se připomenout, kdo se nejvíc „zasloužil“ o nepromyšlenou intervenci do Libye před čtyřmi lety, která se stala spouštěčem uprchlických vln. Taková odvaha bude asi scházet vůči Davidu Cameronovi, který se dnes snaží o větší autonomii Británie na EU.

Možný nejednotný postoj nejen ke kvótám, ale i k řadě dalších problémů, s nimiž se dnes Evropa střetává, může mít dalekosáhlé následky. Třeba i ohrožení soudržnosti NATO. Katastrofický scénář? Ne tak docela. Stačí si vzpomenout na nemístný optimismus EU před dvěma lety v souvislosti s Asociační dohodou pro Ukrajinu.

(Právo,25.6.)