Turecké vítězství je prohrou NATO
Aktuální pohled na severní Afriku a Blízký východ ukazuje, že se situace stále zhoršuje. Existuje ještě Libye, Sýrie nebo Irák? Státy se rozpadají a vznikají enklávy podél kmenových a sektářských linií kontrolovaných různými ozbrojenými skupinami. Islámský stát již zrušil bývalé koloniální hranice mezi Sýrií a Irákem. Americký novinář a specialista na Blízký východ Robin Wright tvrdí, že v severoafrickém a blízkovýchodním regionu vznikne na troskách někdejších zemí až dvanáct nových států. Region zůstane dlouhodobým ohniskem nestability generujícím milióny uprchlíků a radikální islamisty ohrožující Evropu.
Západ by si měl proto vážit těch sil na Blízkém východě, které je zadržují. Tuto schopnost osvědčili Kurdové a je na místě, že při květnové návštěvě prezidenta autonomního Kurdistánu v Iráku Masúda Barzáního v Praze zazněla z úst prezidenta Miloše Zemana slova podpory a uznání Kurdům za jejich boj proti IS. Jen slova nestačí. Je dobře, že česká vláda již v loňském roce darovala Kurdům na boj proti IS 500 tun starší munice v hodnotě 41 miliónů korun. Šlo o deset miliónů nábojů pro kalašnikovy, osm miliónů nábojů do kulometů, 5000 nábojů pro pancéřové pěsti a stejné množství ručních granátů.
Po posledním zasedání Rady NATO minulý týden ale vidíme znepokojivý trend. Závěrečné prohlášení odsoudilo teroristické útoky proti Turecku a označilo terorismus za globální hrozbu zemí NATO a mezinárodní stability a prosperity, aniž by jasně vyznačilo, že se to týká Islámského státu, a nikoliv Kurdů. Je to možné hodnotit jako obchod, kdy Aliance dala Turecku volnou ruku v akcích proti Kurdům výměnou za jeho zapojení do akcí proti Islámskému státu.
Turecko jistě dosáhlo diplomatického vítězství zabitím dvou much jednou ranou: spolu s útoky proti IS mu Aliance posvětila snahu ničit nepříjemné Kurdy. Turecko bude také moci rozhodovat o tom, kdo je „hodný“ Kurd (bojuje proti IS) a kdo „zlý“ Kurd (Strana kurdských pracujících v Iráku bojující proti Turecku).
Tato rovnice nicméně nemusí absolutně platit, jak již ukázalo ostřelování kurdských oddílů, bránících syrské Kobane před islamisty, tureckým dělostřelectvem. Spíše se tak dočkáme i „omylů“, kdy se místo jednotek IS stanou terčem útoku kurdské jednotky.
V každém případě lze nad rozhodnutím Rady NATO vyslovit podiv, i když se domnívám, že řada velvyslanců v NATO, včetně našeho Jiřího Šedivého, mohla přitom skřípat zuby. Důležitý je přesto výsledek. A je na místě se ptát, zda NATO neudělalo další chybu, která se nejen jemu může časem vymstít. Už teď je jasné, že vyhlašované principy dostávají v konfrontaci s reálpolitikou opět pěkně zabrat.
(Právo, 3.8.)
Západ by si měl proto vážit těch sil na Blízkém východě, které je zadržují. Tuto schopnost osvědčili Kurdové a je na místě, že při květnové návštěvě prezidenta autonomního Kurdistánu v Iráku Masúda Barzáního v Praze zazněla z úst prezidenta Miloše Zemana slova podpory a uznání Kurdům za jejich boj proti IS. Jen slova nestačí. Je dobře, že česká vláda již v loňském roce darovala Kurdům na boj proti IS 500 tun starší munice v hodnotě 41 miliónů korun. Šlo o deset miliónů nábojů pro kalašnikovy, osm miliónů nábojů do kulometů, 5000 nábojů pro pancéřové pěsti a stejné množství ručních granátů.
Po posledním zasedání Rady NATO minulý týden ale vidíme znepokojivý trend. Závěrečné prohlášení odsoudilo teroristické útoky proti Turecku a označilo terorismus za globální hrozbu zemí NATO a mezinárodní stability a prosperity, aniž by jasně vyznačilo, že se to týká Islámského státu, a nikoliv Kurdů. Je to možné hodnotit jako obchod, kdy Aliance dala Turecku volnou ruku v akcích proti Kurdům výměnou za jeho zapojení do akcí proti Islámskému státu.
Turecko jistě dosáhlo diplomatického vítězství zabitím dvou much jednou ranou: spolu s útoky proti IS mu Aliance posvětila snahu ničit nepříjemné Kurdy. Turecko bude také moci rozhodovat o tom, kdo je „hodný“ Kurd (bojuje proti IS) a kdo „zlý“ Kurd (Strana kurdských pracujících v Iráku bojující proti Turecku).
Tato rovnice nicméně nemusí absolutně platit, jak již ukázalo ostřelování kurdských oddílů, bránících syrské Kobane před islamisty, tureckým dělostřelectvem. Spíše se tak dočkáme i „omylů“, kdy se místo jednotek IS stanou terčem útoku kurdské jednotky.
V každém případě lze nad rozhodnutím Rady NATO vyslovit podiv, i když se domnívám, že řada velvyslanců v NATO, včetně našeho Jiřího Šedivého, mohla přitom skřípat zuby. Důležitý je přesto výsledek. A je na místě se ptát, zda NATO neudělalo další chybu, která se nejen jemu může časem vymstít. Už teď je jasné, že vyhlašované principy dostávají v konfrontaci s reálpolitikou opět pěkně zabrat.
(Právo, 3.8.)