Konflikty uvnitř Evropy kvůli uprchlíkům eskalují, vzduchem létají skryté či otevřené výhrůžky a kategorická tvrzení.Maďarský premiér Orbán hovoří o sebevražedné uprchlické politice západních zemí EU v čele s Německem. Od německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera se naopak dozvídáme, že pokud země EU (míněno především země Visegrádu) nedodrží dohodu o přerozdělení migrantů, mělo by to pro ně mít právní důsledky.

Takže už nejen snížení unijních dotací. Nemůže to jednou skončit třeba i u hrozby vyloučení z EU? Střední Evropa chce zatím „jen“ vyloučit Řecko ze Schengenu, kvůli neschopnosti zajistit své hranice. To ovšem platí pro Unii jako celek, neboť půlroční odklad zřízení Evropské pohraniční a pobřežní stráže svědčí o ztrácejícím se pudu sebezáchovy.

Hádající se a politicky ochromené Evropě se tak zužuje manévrovací prostor i na mezinárodním poli. Těžko ji mohou brát úplně vážně Spojené státy a Rusko při řešení syrského konfliktu, kde blikla naděje na jeho ukončení schválením mezinárodního mírového plánu Radou bezpečnosti OSN.

Podceňovat nelze ani negativní dopady evropské kakofonie pro Severoatlantickou alianci, která se zatím snaží udržet od uprchlické krize jistý distanc. Jenže rozpad Schengenu a obnovení národních hranic nevyhnutelně znamená revizi bezpečnostních politik jednotlivých členských států NATO. Nebyla by pak bližší košile zajištění obrany a vnitřní bezpečnosti země než kabát závazků vůči kolektivní obraně v rámci Aliance? Eroze plnění závazků je přímou cestou k ochromení a posléze kolapsu NATO. Nelze přitom pominout, že obnovení schopnosti kolektivní obrany Aliance se stalo prioritou v souvislosti s politikou Ruska na Ukrajině.

Evropská unie může být nakonec ráda, že uprchlická vlna odsunula Ukrajinu z popředí pozornosti. Dva roky od Majdanu je totiž v katastrofální politické a ekonomické situaci. Unie již musí tušit, že reformní plán pro Ukrajinu v její režii skončil ve slepé uličce. Vůle pomáhat má zjevně finanční meze. Podobně jako v případě uprchlické krize se ale především vyjevuje nekonzistentnost evropské pozice vůči Ukrajině a Rusku.

Jak jinak hodnotit záměr velkých ropných společností z Německa, Rakouska, Nizozemí a Británie dohodnout se s Ruskem na vybudování plynovodu Nord Stream 2, který znamená, že Ukrajina by přestala být transportní zemí pro ruský plyn do Evropy? Poškodilo by to i země střední Evropy, Polsko, Slovensko a Maďarsko. A právě jim je spolu s Českem vyhrožováno nedostatkem evropské solidarity při zvládání uprchlíků.

A do toho všeho přichází rozhodnutí o prodloužení sankcí proti Rusku. Mohou ale v této politické konstelaci v Evropě přežít?

(Právo,22.12)