Bruselský summit EU byl dokladem, že migrační krize se zhmotnila do podoby hrozby, která může začít rozkládat Unii zevnitř. Ještě před deseti lety byla masová nelegální migrace jednou ze stálých položek na seznamu bezpečnostních hrozeb. Většina evropských politiků ji nebrala příliš vážně. K prozření nestačilo „arabské jaro“, válka v Iráku ani kolosální chyby v Libyi a v Sýrii. Míra překvapení z toho, že se pak masy uprchlíků vydaly na pochod, byla veliká. Jedni tak činili z obavy o holý život v místech konfliktů. Druzí ze vzdálenějších lokací pak pochopili, že jakýsi „sanitární kordón“ okolo Evropy je v troskách a je čas vyrazit na cestu za lepším. Vyčítat jim to nelze. Určitě ne třeba Afgháncům, kteří hlasují nohama o stabilitě země, kterou se Západ snaží už šestnáct let marně zachránit.

V roce 2015 jsme pak viděli pozoruhodný spektákl. Všechna pravidla padla, vnější hranice EU přestala existovat, ze Schengenu se stal cár papíru, a hlavně nefungovala koordinace na nejvyšší politické úrovni.
Právě v tomto okamžiku byla přitom šance, aby zafungovala ona dnes tolik vzývaná solidarita mezi členskými zeměmi. Solidarita založená na vědomí, že je třeba pomáhat, ale s rozumem, nikoliv jednostranně, a hlavně s přihlédnutím k bezpečnosti EU. Tehdy byla chvíle na mimořádný summit EU, který by tyto otázky měl mít ve své agendě.

Nic z toho se nestalo, naopak se začalo s migranty experimentovat. V nejsilnější evropské zemi, v Německu, se „My to zvládneme“ proměnilo v noční můru. Mina založená touto politikou explodovala v letošních volbách, kdy zisk protiimigrační Alternativy pro Německo fakticky zablokoval dosud bezproblémově fungující politický systém. Hloupá migrační politika je ovšem vodou na mlýn extremistickým stranám napříč Evropou, včetně Česka.

Bohužel se nacházíme v začarovaném kruhu. Z kvót se stal politický fetiš. Opakují se slova o potřebě solidarity, která ale spíš zakrývají bezradnost a dost možná i neochotu nalít si čistého vína. Pomineme-li, že doteď přesně nevíme, kdo se do Evropy vlastně dostal, je nabíledni, že nějaké přinucování k pobytu tam, kde uprchlíci být nechtějí, lze stěží zajistit. Pak je ještě možnost, že to političtí lídři ze „starých zemí“ vědí a jen chtějí tři visegrádské země donutit, aby formálně kapitulovaly a naoko přijaly pár uprchlíků jako Slováci či Pobalťané. Smysl to nedává, odpovídá to nicméně stylu současné evropské politiky.

Možná nejhorší na tom všem je, že spor o kvóty zaměstnává EU natolik, že asi nezbývá čas na promýšlení taktiky i strategie, jak čelit dalším ještě větším migračním vlnám, které se dnes nepochybně formují hlavně v Africe. „Na kufrech“ jsou zde další milióny lidí. Jedná se na nejvyšší úrovni zcela konkrétně o nějakém „Marshallově plánu“ pro Afriku, o kombinaci humanitárních a vojenských opatření, jak ochránit Evropu? Nevypadá to tak. Nechá se Evropa opět zaskočit?

(Právo, 18.12.)