Nedávno zazněly z Paříže a Berlína hlasy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německého ministra zahraničí Heika Maaseho. Jejich společný jmenovatel: Evropa musí být nezávislejší na USA.

Je to asi důsledek dalšího „zneklidnění Trumpem“ po červencovém summitu NATO, jak uvedl v pátečním Právu Antonín Rašek.

Macron oslovil 250 francouzských velvyslanců na jejich poradě. Převzetí odpovědnosti za bezpečnost Evropy do evropských rukou znamená podle něj zajištění její suverenity, což vyžaduje přestavbu evropské bezpečnostní architektury. A píchl i do vosího hnízda slovy, že aliance jako NATO jsou stále žádoucí, nicméně jejich metody a někdy i mechanické přijímání rozhodnutí by měly být přehodnoceny. Dialog s Washingtonem je ovšem stále nezbytný.

Snad po sedmdesáti letech fungování této organizace skutečně nastal čas se zamyslet nad její budoucností, zvláště v momentu, kdy se zpoza oceánu začíná zpochybňovat její přínos pro Ameriku. Pro politiky ze „staré Evropy“ to nebude jednoduché přijmout. Stejně tak jako Macronovi vize o zapojení Ruska do zajišťování evropské bezpečnosti, i když podmíněné vyřešením krize na Ukrajině. Ožívá tím de Gaullův duch Evropy od Atlantiku po Ural modifikovaný pro současnost: plout samostatně v dnešní době plné hrozeb bez USA současně s napjatými vztahy s Ruskem nemusí být udržitelné. Proto Macron mluví o strategickém svazku s Ruskem i Tureckem, jakkoliv odmítá jeho vstup do EU, kvůli jeho „panislamismu.“

Heiko Maas v interview listu Handelsblatt v mnoha ohledech souzní s Macronem. Je za vytváření Evropského obranného svazu jako vlastního evropského projektu. A dodává, že jen s jeho vytvořením má smysl zvyšovat výdaje na obranu a bezpečnost. Ve Washingtonu z toho radost nebude. Stejně jako z Maasových slov o tom, že autonomie Evropy znamená vytvořit nezávislé platební kanály na USA, Evropský měnový fond a nezávislý systém SWIFT používaný k mezinárodnímu platebnímu styku. V okamžiku napjatých obchodních vztahů mezi EU a USA to přilévá olej do ohně, nicméně toho si musí být Maas vědom. Stejně jako toho, že tyto plány odpovídají i čínským a ruským záměrům na „dedolarizaci“ světové ekonomiky.

Špičky francouzské a německé politiky tak v konfrontaci s americkou politikou, která se podle Maaseho začala už před nástupem Trumpa stále méně protínat s evropskými hodnotami a zájmy, velí ke „strategickému manévru.“ Měl by Evropu nasměrovat do pozice samostatnějšího globálního aktéra. Není to nesprávná úvaha. Jenže EU je se svou politickou, ekonomickou a obrannou integrací stále v půli nebo na počátku cesty. Selhává i při řešení krizových situací – migrace je příkladem. Na druhé straně se nedá vyloučit, že bude přinucena vlivem geopolitických šoků (mezi něž svým způsobem patří současná politika USA) k tomu, aby se skutečně osamostatnila. Lídr se silnou celoevropskou prestiží by se tady hodil, jak poznamenal Antonín Rašek. Na obzoru ale není, i když se o to Macron určitě snaží.

(Rozšířená verze článku pro Právo, 3.9.)