Příští rok si připomeneme třicátiny „roku zázraků“, jak nazval převratné změny roku 1989 britský historik a publicista Timothy Garton Ash. Otázkou ale je, zda oslavy konce studené války a kolapsu „socialistické soustavy“ nebudou zastíněny pokračující politickou krizí Evropy, která je zároveň krizí demokracie. Může o tom svědčit i jeden fakt, který připomenul americký politolog a autor knihy „Lidé proti demokracii“ Yascha Mounk: mezi lety 2000 a 2018 vzrost počet Evropanů hlasujících pro populistické strany z pěti na dvacet pět procent. Mounk k tomu dodal, že v minulosti nebyla v Evropě skutečná alternativa k demokracii, dnes ale je.

Proč k tomu došlo? Hodně díky konfliktu mezi lidem a politickými elitami, které nebyly schopny reflektovat skutečné potřeby a zájmy společnosti. Vidíme to nyní v Německu, kde nezvládnutá migrační vlna potápí vliv tradičních politických stran i pozici „neotřesitelné“ kancléřky Angely Merkelové. Vzpoura poslanců CDU/ CSU při volbě předsedy poslaneckého klubu v Bundestagu, kdy byl poražen spojenec Merkelové Volker Kauder, může být počátkem jejího politického konce. A pokud v blížících se bavorských zemských volbách ztratí jednoznačnou dominanci CSU, k čemuž asi s ohledem na růst vlivu Alternativy pro Německo dojde, rovná se to politickému zemětřesení.

Stačí pak k politicky nestabilnímu Německu ještě přiřadit dost možná i divoký brexit, jenž je také příkladem neschopnosti britských elit, a stabilita Evropy bude opět narušena. Připočtěme k tomu i rozdílné představy o budoucí Evropě. Na jedné straně chce francouzský prezident Emmanuel Macron prohloubit evropskou integraci, na straně druhé nyní nejvlivnější italský politik Matteo Salvini a maďarský premiér Viktor Orbán preferují Evropu národů.

Na pozadí těchto odstředivých představ je Evropa navíc konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku. Poslední, co by si pak Evropa mohla přát, je větší konflikt mezi současným a nastupujícím globálním hegemonem. Evropa by na něj těžce doplatila. Rizik a nepředvídatelností je víc než dost. K tomu, aby se s nimi naše zahraniční politika vyrovnala, potřebuje i plnohodnotného ministra zahraničí. S jeho jmenováním otálet nelze.

(Právo, 2.10.)