Rok obav místo roku oslav
Uplynulo čtvrtstoletí od vydání eseje amerického profesora Samuela Huntingtona Střet civilizací, která se v roce 1996 stala základem pro knihu Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu.
Huntington se v ní věnoval i deficitům Západu, který se podle něj dostal do situace upadající civilizace, nucené více se starat o své vnitřní problémy. Zmínil např. pomalý ekonomický růst, stagnující populaci, nezaměstnanost, velké schodky státního rozpočtu, společenský rozpad, drogy a zločinnost. Západ se musí zároveň vyrovnávat s nepřátelstvím jiných civilizací neochotných přijímat jeho diktát a paralelně dochází k tomu, že mizí západní sebevědomí i vůle vládnout. Přidal k tomu ještě tezi o poklesu vlivu a úpadku Spojených států.
V Huntingtonově pojetí může být ovšem úpadek Západu dlouhodobým procesem, neboť „ekonomický a ostatní růst v potenciálu zemí často opisují křivku ve tvaru písmene S: pozvolný začátek, pak velmi rychlý nárůst, následovaný snižováním expanze a postupným ochabnutím. Úpadek Západu se nachází ve své první, pomalé fázi, ovšem nelze vyloučit, že v určitém bodě by mohlo dojít k výraznému zrychlení“. Otázkou je, zda se už v takovém bodě náhodou nenacházíme, jakkoliv leckdo označí Huntingtonovy vize za typ sebenaplňujícího se proroctví. Jenže co dnes vidíme u dvou klíčových aktérů Západu, Británie a USA, tzv. Anglosféry, bývalého a současného globálního hegemona? Chronickou krizi vládnutí.
Británie se svírá v politických křečích kolem brexitu. A došlo i na to, že vláda jednala o krizových scénářích v případě jeho tvrdé varianty, tj. nedohody s EU. Ministr obrany Gavin Williamson oznámil, že v rámci mimořádných opatření bude vyčleněno 3500 profesionálních vojáků na ochranu resortů pro případ nepokojů spojených s brexitem. V nouzových plánech vlády se klade důraz na zajištění dostatku potravin a léčiv.
Nebyly by takovéto přípravy ještě před pouhými pěti lety spíš námětem pro politický thriller?
O dění na druhé straně Atlantiku a Donaldu Trumpovi toho již bylo napsáno mnoho. Rizika Trumpova vládnutí ale shrnul jeho bývalý (a jím přes Twitter vyhozený) ministr zahraničí Rex Tillerson: měl jsem „co do činění s člověkem, který je nestálý, nerad čte – natož nějaké reporty – a často se rozhoduje pouze na základě úvahy typu já tomu prostě věřím“. Recept na vládnutí v době, která je pro USA a Západ jako celek mimořádně složitá a svým způsobem i nebezpečná? I s tímto se zřejmě neztotožnil další ministr, tentokrát obrany, James Mattis, který na funkci rezignoval. Jedno je ale jisté: Británie i USA se rozcházejí s Evropou a Amerika už nestojí o to, aby byla hlavním prosazovatelem liberálního řádu.
Evropa by tak skutečně měla vzít osud do svých rukou. Jenže Angela Merkelová je na odchodu kvůli nezvládnuté migraci a Emmanuela Macrona zaskočila sociální vzpoura. Rok 2019 může tudíž být místo roku oslav konce studené války jako dějinného přelomu spíš rokem obav, co bude se Západem dál. Důvody k tomu jsou.
(Právo, 29.12. 2018)
Huntington se v ní věnoval i deficitům Západu, který se podle něj dostal do situace upadající civilizace, nucené více se starat o své vnitřní problémy. Zmínil např. pomalý ekonomický růst, stagnující populaci, nezaměstnanost, velké schodky státního rozpočtu, společenský rozpad, drogy a zločinnost. Západ se musí zároveň vyrovnávat s nepřátelstvím jiných civilizací neochotných přijímat jeho diktát a paralelně dochází k tomu, že mizí západní sebevědomí i vůle vládnout. Přidal k tomu ještě tezi o poklesu vlivu a úpadku Spojených států.
V Huntingtonově pojetí může být ovšem úpadek Západu dlouhodobým procesem, neboť „ekonomický a ostatní růst v potenciálu zemí často opisují křivku ve tvaru písmene S: pozvolný začátek, pak velmi rychlý nárůst, následovaný snižováním expanze a postupným ochabnutím. Úpadek Západu se nachází ve své první, pomalé fázi, ovšem nelze vyloučit, že v určitém bodě by mohlo dojít k výraznému zrychlení“. Otázkou je, zda se už v takovém bodě náhodou nenacházíme, jakkoliv leckdo označí Huntingtonovy vize za typ sebenaplňujícího se proroctví. Jenže co dnes vidíme u dvou klíčových aktérů Západu, Británie a USA, tzv. Anglosféry, bývalého a současného globálního hegemona? Chronickou krizi vládnutí.
Británie se svírá v politických křečích kolem brexitu. A došlo i na to, že vláda jednala o krizových scénářích v případě jeho tvrdé varianty, tj. nedohody s EU. Ministr obrany Gavin Williamson oznámil, že v rámci mimořádných opatření bude vyčleněno 3500 profesionálních vojáků na ochranu resortů pro případ nepokojů spojených s brexitem. V nouzových plánech vlády se klade důraz na zajištění dostatku potravin a léčiv.
Nebyly by takovéto přípravy ještě před pouhými pěti lety spíš námětem pro politický thriller?
O dění na druhé straně Atlantiku a Donaldu Trumpovi toho již bylo napsáno mnoho. Rizika Trumpova vládnutí ale shrnul jeho bývalý (a jím přes Twitter vyhozený) ministr zahraničí Rex Tillerson: měl jsem „co do činění s člověkem, který je nestálý, nerad čte – natož nějaké reporty – a často se rozhoduje pouze na základě úvahy typu já tomu prostě věřím“. Recept na vládnutí v době, která je pro USA a Západ jako celek mimořádně složitá a svým způsobem i nebezpečná? I s tímto se zřejmě neztotožnil další ministr, tentokrát obrany, James Mattis, který na funkci rezignoval. Jedno je ale jisté: Británie i USA se rozcházejí s Evropou a Amerika už nestojí o to, aby byla hlavním prosazovatelem liberálního řádu.
Evropa by tak skutečně měla vzít osud do svých rukou. Jenže Angela Merkelová je na odchodu kvůli nezvládnuté migraci a Emmanuela Macrona zaskočila sociální vzpoura. Rok 2019 může tudíž být místo roku oslav konce studené války jako dějinného přelomu spíš rokem obav, co bude se Západem dál. Důvody k tomu jsou.
(Právo, 29.12. 2018)