Něco takového muselo běžet hlavou Vojtěchu Filipovi těsně po oznámení volebních výsledků. Ve zrůdně širokém úsměvu šéfa komunistické partaje jakoby se rozpouštěl poslední zbytek úcty k historické zkušenosti této země s totalitou.


Zvláštní a smutný spektákl, jehož scénář jsme o víkendových volbách společně napsali. Je to facka těžko představitelnému množství lidí, kterým totalita a její představitelé určili trudný životní osud.

Generace normalizovaných politiků
Člověk se stává tím, na co hledí. Pokud tedy někdo vyrůstal především v nitru paneláku, svého rodinného domku, v předivu pokroucených vztahů, kde každý bez ohledu na rodinné vazby je potenciální fízl, není divu, že to v něm zabilo jakýkoliv návyk starat se o veřejný prostor jakéhokoliv typu.

A přesně taková je generace současných vůdčích politiků. Bez ohledu na stranickou příslušnost jsou to lidé zrození z šedi normalizace, která formovala jejich duši i návyky. Stejná je bohužel částečně i generace jejich vrstevníků, která bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele nebo proletáře říká: starejme se sami o sebe.

To je dodnes málo reflektované dědictví totality, které je nakonec skutečně rozhodující příčinou dnešní kulhající politické reality. Politika je roztříštěná do osobních zájmů, které se odehrávají mimo skutečný veřejný prostor. Politika přestala být mechanismem správy veřejného prostoru, hledáním kompromisu mezi těmi, kdo do veřejného prostoru vstupují. Stala se ostřelováním ze zabarikádovaných pozic, krvavou obhajobou toho svého přesně v normalizačním duchu. Strojenou hrou na život a na smrt, kde kompromis je takřka sprostým slovem.

Normální a normalizované
Jistě za dnešní společenskou atmosféru je prakticky zodpovědná garnitura dnešních veřejně angažovaných. Nemá smysl se vymlouvat na dědictví historie, politika je praxí a uměním toho, co je právě možné. Zároveň je ale zřejmé, jak složité je překročit vlastní stín. Ve skutečnosti dochází k postupnému korodování naší historické zkušenosti pod tlakem toho, co nám připadá normální. Ve skutečnosti je to ale normalizované.

Normální je:
- Jít volit s důvěrou, že každý hlas je důležitý
- Starat se o zahrádku před panelákem i když v něm bydlí stovky jiných lidí, třeba tam někoho z nich potkám

Normalizované je:
- Nejít volit, protože nemusím a je to stejně jedno
- Nechat zahrádku před panelákem zarůst, protože to bych byl blbec, kdybych to dělal já, žije tady přece stovka dalších lidí

Komunisté před pár desítkami let zaseli a teď sklízí. Volba komunistické strany v takto masovém měřítku znamená těžko neospravedlnitelné vstupování do začarovaného kruhu, kterému nahrává, že současná garnitura vůdčích politiků z většiny politického spektra není schopna překročit svou vlastní vnitřní normalizační šeď.