Je mi 33 let a moje generace prožila možná ta nejlepší léta, která se za poslední století v této části Evropy prožít dala. Žádná válka, žádná okupace, žádný hladomor, žádná epidemie. Vyrostli jsme ve světě, ve kterém došlo ke zdánlivému „konci dějin“.

Politika se redukovala na slovní přestřelky o výši daní a v takových časech je poměrně snadné tvářit se, že politika se ve skutečnosti odehrává kdesi mimo a její vliv na každodennost je ve skutečnosti marginální. Mám ale neodbytný pocit, že v posledních letech se cosi změnilo. Jako by politika, coby tupé ostří, pronikla do větší hloubky. Tváří tvář fotografiím dětí utonulých ve středozemním moři, vystaveni natolik paradoxním nápadům, že postavíme plot na hranici coby ochranu vlastní svobody, s nástupem populismu, je mnohem složitější mlčet a postávat stranou. Protože i mlčení je v tak vyhrocené situaci v konečném důsledku vyjádřením určitého politického postoje. Stejně jako jsme dlouho žili s pocitem konce dějin, tak dnes se do nových dní probouzíme s neodbytným pocitem, že konec dějin končí.

V historickém kontextu by bylo možné považovat těch posledních 33 let za velkou anomálii. Co jsme si zvykli považovat za normální, je možná jenom velký výkyv směrem k liberální demokracii a pokud to tak je, tak nás minulost učí, že kyvadlo se může velmi rychle vracet zase zpátky k nejrůznějším podobám nesvobody a útlaku.

Když zavřete oči a představíte si sami sebe za pět let, co cítíte? Radost? Naději? Obavu? Myslím, že právě to rozhodne o budoucnosti liberální demokracie u nás. U kolika lidí je odpověď na tuto otázku spojená s pocitem niterného strachu. Pro kolik lidí liberální demokracie představuje systém, ve kterém nevidí svoji budoucnost.

V naší společnosti roste pyramida strachu. Statisíce lidí se díky exekucím ocitlo v dluhové pasti a bez ohledu na to, jak se do ní dostali, je to vážně hodně lidí, kteří se bojí zítřka. V ČR žije spoustu lidí, jejichž slušné živobytí plyne z povolání, která v relativně blízké budoucnosti ve spojitosti s průmyslovou revolucí 4.0 přestanou existovat. Naše elity, tváří v tvář rychle měnícímu se světu, se zapouzdřují, a často se zmůžou jenom na strašení ztrátou starých jistot.

Když zavřu oči já, tak mám obavu. Nebojím se o svou budoucnost, ale bojím se toho strachu kolem nás. Protože s ním přichází populistická politika, která se zákonitě časem změní ve strašnou politiku. Pokud naše generace bude chtít tu anomálii liberální demokracie prodloužit, bude muset strachu čelit. Bude třeba, víc než kdykoliv dříve, naučit se učit nové věci, mít empatii k těm, pro které systém při nejlepší vůli představuje útlak. Naše generace, která vyrostla ve svobodě, bude muset umět říci těm, kteří to potřebují: Nebojte se!