Pamatuji si to ráno docela dobře. Vzbudil jsem se zprudka a v hlavě mi utkvěly zlomky snu. Byl jsem v sále s románskou podlahou, gotickým krovem, barokní výzdobou, kde prdelatí andělíčci měli pod očima moderně různobarevné stíny. A na zdech obrazy od Kupky. A Mondriána. Byl jsem v sále, kde káže Banksy a kde Satoshi Nakamoto vybírá příspěvky na chudé.

Nesourodá masa těl. Každé čpí jiným potem, jinou horkostí, jinou barevností. Každý si brouká jinou melodii. Ale stejně, společný rytmus. Fascinující jinakost, která se pohybuje krok sun krok. Otočka a skok. Jinakost v souladu. Bez dirigenta. Náhodné společenství prvočísel tvořící v Ulamově spirále nenáhodné tvary. A pak se ke mně úplně na konci snu přitočila. Byla krásná. Nejkrásnější žena v sále. A jmenovala se Evropa.

Probuzení a pustit internet. Bylo 24. června 2016 a chraplavý, přeskakující hlas globalizovaného světa chrlil zprávy o vítězství zastánců brexitu. Připravujeme další informace.

Evropa v noci tančila s nápisem vytištěným na tričku: „GB stay with us“ a s pocitem, že stačí sdílet selfíčka. David Cameron v noci nespal a právem. Pokus udržet moc nevyšel. Nespali ani populisté hájící brexit, za každou cenu nechtěli vyhrát. Pro populistu je nejlepší těsně prohrát. Výsledek obecného referenda v zemi s hlubokou demokratickou tradicí: bezvýchodně rozdělená společnost a nikdo, kdo by věděl, co si počít. Nikdo s politickou odpovědností za budoucnost. Jen společenství náměsíčných lidí, kteří se právě probudili.

Náměsíčný bál. Asi jako v roce 1914. Krásná Evropa tančila tanec belle époque. Propojená. Obchodem, rodinnými svazky monarchů, moderní vědou, historickými vztahy, vahami a protivahami mocenských zájmů. A stejně stačil jeden výstřel v Sarajevu, který nechal všechen rozum, rozum krásné Evropy, náměsíčně vtančit do konfliktu nepoznaných rozměrů.