Někteří z nich to vědí, jiní tuší, a proto obviňují druhé, jen ne sebe, další to ještě nevědí, ale zúčtování se nevyhnou. Byl to pro mnoho z nich každopádně dlouhý a skvělý mejdan a byznys, žít ze šíření tak skvěle placené ohlupující propagandy teď již prý konečně a jednou provždy nastupujícího eurounijního ráje. S Evropskou unií na věčné časy, a nikdy jinak! A když se tak dařilo, proč tomu tedy nevěřit? Kategorie eurofanatiků se liší, přestože mají společného dogmatického jmenovatele. Od konce první poloviny devadesátých let, kdy jsem začal veřejně vystupovat proti vstupu České republiky do Evropské unie, kterou jsem předtím mohl v Bruselu naštěstí hodně zblízka poznat, se mi postupně vrývali do paměti.
Domnívat se, že historik je nestranný vykladač dějin je závažný omyl a předsudek. Každý historik, a tedy i historiografie jako věda, je vždy výrazem doby v níž vznikla, jejích myšlenkových střetů, jež se promítají do historikova pohledu na jím zkoumanou a vysvětlovanou minulost. Rozdíly mezi rozmanitými druhy historiků a historiček tkví v tom, jak dalece si jsou své vždy nezbytné volby, jak vykládat dějiny a případně jejich smysl vědomi. Tím se ostatně stávají součástí dějin, jejichž aktéři dějiny vždy nějak vykládali s ohledem na přítomnost a možnou budoucnosti.