Tuniská, egyptská a libyjská prodemokratická revoluce, jimi inspirovaná revolta i občanská válka v Sýrii již zaznamenaly rok od svého pohnutého vzniku. V tuniském a egyptském případě revoluční drama skončilo demokratickými volbami. Libye se po svržení více než čtyřicetileté nadvlády krutého diktátora ocitla v chaosu porevoluční občanské války, zatímco Sýrií krvavá občanská válka mezi povstalci a silami diktátora Assáda zmítá již rok.
Evropa jako často i dost nebezpečná politická laboratoř stačila v minulém století uvrhnout nejen sebe, ale celý svět do katastrof dvou horkých světových válek a jedné „studené.“ Z poloviny minulého století pochází i nyní čím dál zjevnější čtvrtá z Evropy vzešlá katastrofa zřejmě i tentokrát globálního dosahu. Jmenuje se Evropská unie a je důsledkem těžko léčitelné polovzdělanosti moci a slávy chtivé intelektuální vrstvy. Její zarputile se udržující nekritičnost se projevuje jako iracionální víra v blahodárnost domněle osvíceného poručníkování, jež ze zásady odmítá demokratickou odpovědnost a názorovou i politickou opozici. Evropským politickým, ve skutečnosti antipolitickým výsledkem mocensky realizované intelektuální polovzdělanosti je nadstátně, tedy nad- či spíše post-demokraticky fungující útvar Evropské unie, nyní v zásadě despoticky ovládaný Německem.