Protože dnes i slepý a hluchý tuší, že náš někdejší vstup do Evropské unie byl chybou z neprozíravosti. Nadšení z očekávaných krátkodobých výhod tehdy převážilo nad obezřetností před očekávatelným postupným zhroucením EU. Před logickým skluzem do dlouhodobé až trvalé bezvýchodnosti, vyplývající ze soustavného oklešťování svobody a demokracie Evropy. Přesně před takovou pochmurnou budoucností ale tehdy u nás někteří marně varovali.

Tehdejší závažné pochybení České republiky je třeba napravit. Čas Evropské unie se totiž neúprosně krátí. Evropská unie svými posledními rozhodnutími jen krátkodobě oddaluje okamžik svého, nyní již obtížně kontrolovatelného zániku. Jak zjišťuje analýza dvou předních ekonomů, Charlese Goodharda a Sony Karpoora, ve čtvrtečním vydání evropské edice amerického deníku The Wall Street Journal, „neschopnost tvůrců politiky odstranit rozpad eurozóny z říše možnosti a absence jakýchkoli důvěryhodných plánů růstu znamenají, že ekonomičtí aktéři budou i nadále více motivováni strachem než zištností nebo nadějí. Situace se bude s veškerou pravděpodobností zhoršovat dokud se nezlepší, pokud se vůbec zlepší.“

Vystrašenost „ekonomických aktérů“ z toho, jak Evropská unie zachází s Evropou, je na místě. Pochopitelná je i ustrašenost nejen české veřejnosti z budoucnosti, jež nás, jak naznačuje nynější dost hrozivá situace, čeká. Ustrašenost a zatvrzelá neochota pohlédnout pravdě do očí by ale neměly být převažujícími vlastnostmi našich „tvůrců politiky“ a rovněž tak značné části věcné debatě dosud stále nepřivyklé akademické obce.

Co si například pomyslet o bezbřehé naivitě autoritativního stanoviska Karla B. Müllera z Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, nedávno uveřejněného v Lidových novinách (Vícerychlostní unie ano, ale chceme být u toho, 18.9.). Pan Müller se ptá: „Co brání naší vládě v tom, aby se otevřeně přihlásila k odpovědnosti za problémy Unie, které jsou našimi vlastními problémy (na rovině byrokratické to ostatně dělá). Kromě populismu, nekompetence a oligarchických tendencí žádné důvody pro takový politický atavismus nevidím.“ Podle pana Müllera „naši skuteční partneři,“ tedy ne hloupí voliči, ale tvůrcové politiky EU „totiž očekávají, že jim budeme do věcí mluvit. Jde o kritérium vyspělosti demokratické politiky v době globalizace.“ Podle Müllera je to tak, že „vlády, které naslouchají ostatním a uznávají jejich právo vyjadřovat se k jejich záležitostem, jsou kompetentnější než vlády, které ´sedí na vejcích´ své zdánlivé suverenity.“ Jinými slovy, česká vláda tuto úžasnou skutečnost nechce vidět proto, že je populistická, nekompetentní a má oligarchické sklony. Potud akademik Müller.

Jeho příkrému stanovisku nicméně chybí elementární znalost reality, jak to v EU ve skutečnosti chodí. Jeden příklad za všechny. Již koncem loňského roku dala Česká republika najevo, že nesouhlasí s předkládaným návrhem rozpočtu EU na období 2014-2020 a bude hlasovat proti. Podle Karla Müllera z VŠE by představitelé EU, tedy „naši skuteční partneři,“ měli zajásat, že se česká vláda konečně vyjadřuje k „jejich“ záležitostem. Co se ale nestalo. Českého premiéra si k sobě letos zavolal na kobereček sám veliký předseda Evropské komise José Manuel Barroso, a to nikoli z radosti nad úsilím české vlády mluvit do jejích záležitostí, nýbrž přesně naopak. Petru Nečasovi prý zastřeně pohrozil, že by se České republice nemuselo podařit získat pro ni vyčleňovanou část unijních finančních fondů, tedy 6 % našeho HDP. Nato došlo ke změně stanoviska České vlády. Byla zřejmě, jak by asi řekl pan Müller, tak potěšena, že pan Barroso chce mluvit do jejího rozhodování, že obratem změnila názor a s návrhem rozpočtu EU souhlasila. V běžné neakademické a nediplomatické řeči hloupých a nepoučených voličů se příčině takové změny názoru říká vydírání.

Nevím jak pan Müller, ale já pokládám vydírání za politický atavismus, a dokonce si myslím, že by se mu Česká republika neměla podvolovat, a to ze zásady. Postavení našeho státu je v EU zhruba takové, jak popisuje uvedená historka a stav Evropské unie takový, jak jej hodnotí citovaná analýza z prestižního zahraničního tisku.Ukazuje se proto jako nezbytné a naléhavé, aby ČR podle ustanovení Lisabonské smlouvy o Evropské unii z EU řádně vystoupila. Jejího členství ve Smlouvě o Evropském hospodářském prostoru a tzv. Schengenské smlouvě o zrušení kontroly vnitřních hranic by se takový krok nedotkl. A prospěl by právě tak nám jako demokratické Evropě.

Vyšlo v Lidových novinách