Propagandistické zneužívání klíčových dějinných událostí zejména totalitními režimy a jím silně poznamenané, plytce obranné reakce zákonitě vytvářejí bludný kruh pseudoargumentů. Ten účinně zakrývá skutečný smysl dějinných událostí. Obětí takové povrchně agresivní rétoriky se u nás po odstranění komunistického totalitního režimu stalo nejen husitství jako první etapa reformace, nebo filosoficky založený, rozhodující demokratický proud českého národního obrození 19. století, či na něj souvisle navazující masarykovská první Československá republika. Patří sem i význam cyrilometodějské misie ve Velkomoravské říši, jejíž 1150. výročí jsme si letos připomínali.

Při té příležitosti se i letos objevilo běžné ahistorické tvrzení, že působení Konstantina a Metoděje na území Velké Moravy znamenalo, že se zde „prosadil vliv Východu na úkor Západu“ (Věrozvěsti mostu, LN 4.7.). Takový pohled na evropské dějiny ale ignoruje nepopiratelný fakt, že církevní rozpolcení Evropy na pravoslavný Východ a katolický Západ to dobou, tedy kolem r. 863, neexistovalo. Došlo k němu až téměř po dvou stech letech v r. 1054. Konstantin a Metoděj proto nad sebou jako křesťanští církevní hodnostáři bezvýhradně uznávali svrchovanou autoritu papeže jako hlavy jediné křesťanské církve tehdejší Evropy. A byl to proto římský papež, kdo na základě hlavně Konstantinových, filosoficky podložených argumentů rozhodl v jejich, a tedy velkomoravský prospěch závažný spor s východofranckou církevní organizací o přípustnosti oběma bratry zavedené křesťanské bohoslužby v obecně srozumitelném slovanském jazyce.

Ba co víc. V důsledku takto průlomového církevního rozhodnutí došlo k zásadnímu prohloubení smyslu evropanství, tedy jak se po právu říká, Západu. Stvrdil se tím nezastupitelný smysl existence individuality národa a státu z hlediska jejich vztahu k věčnosti na základě principiální nezastupitelnosti individua jako takového.

Smysl jeho úspěšné obhajoby Konstantinem a Metodějem před tehdejší nejvyšší duchovní autoritou křesťanstva, tedy Evropy, si později osvojil, souvisle udržoval, dále prohluboval a rozvíjel český stát jako výchozí duchovní základ své státní ideje. To výslovně dokládá její první autoritativní formulace v Kristiánově legendě, vypracované podle většiny badatelů koncem desátého století na popud biskupa Vojtěcha bratrem knížete Boleslava II. Kristiánem.

Odtud pramení charakteristická souvislá přízeň českých panovníků vůči reformně, tedy na autoritu individuálního křesťanského svědomí orientovaným křesťanským hnutím. Husitství jako první evropská reformace proto nikoli náhodou vzniklo právě na českém státním území s význačnou státně institucionální podporou.

Působení Konstantina a Metoděje tedy neznamenalo prosazení vlivu Východu na úkor Západu, jak zní často opakovaná ahistorická floskule, nýbrž přesně naopak hlubší, preciznější myšlenkové ukotvení, a tak zpevnění západního ducha a na něm se zakládající politické filosofie. Tuto spojitost v podobě myšlenkového zdroje státní ideje a jejího pozoruhodného dějinného vývoje průkazně a výslovně dokládá právě český případ.

Vyšlo v Lidových novinách