Nadcházející 75. výročí konce první Československé republiky mnichovskou dohodou dvou demokratických a dvou diktátorských evropských velmocí z 29.–30. září 1938 žije v dějinné paměti, debatách domácích historiků (Měli bychom proti sobě celou Evropu, Orientace, 21.9.) a takto zaměřené publicistiky (Naše mnichovské vítězství, Orientace, 21. 9., „Odmítnout Mnichov by byla sebevražda“ LN, 21.9.). Na domácí frontě sporů o Mnichov jde stále v první řadě o odpověď na otázku, zda jsme se tehdy nacistickému Německu, agresivně podporovanému jeho sudetoněmeckou pátou kolonou, měli bránit. Do generální zteče proti hlavním českým myslitelským překážkám blahořečení přijetí mnichovského diktátu československým prezidentem Edvardem Benešem se v LN pustil Petr Zídek (Naše mnichovské vítězství, Orientace 21.9.). Pokusil se vyvrátit stanovisko Jana Patočky a Václava Černého, dvou vrcholných zjevů prvorepublikové vzdělanosti. Toho, kdo stojí v pozadí jejich uvažování, byť se mnichovských dnů nedožil, totiž T. G. Masaryka - zakladatele Mnichovem zničeného státu, zmínil jen letmo.

Základní Patočkův a Černého argument ve prospěch obrany republiky, že rozhodnutí nebojovat zlomilo společnosti morální páteř, Zídek odbývá překvapivě demagogickým způsobem. Opatří jej nálepkou „metafyzické abstrakce, pod níž si každý může představit, co chce.“ Uznává nicméně, že zlomení morální páteře znamená deziluzi a demoralizaci, jež nastaly po 30. září 1938. Takže již ne „metafyzická abstrakce.“.. Deziluze a demoralizace ale podle něj mají „celkem přízemní příčiny“ v ujišťování občanů ČSR elitami, že jsou „miláčky Dohody,“ tedy že máme spojence, zejména Francii. Platnost spojeneckých dohod je tak u Zídka přízemností, ne vymahatelným závazkem. A za jeho nedodržení asi mohla ČSR, neboť Československo nebylo „tak demokratickým státem, jak se prezentovalo.“ Zídkovo uhýbání před podstatou věci, jíž je elementární povinnost bránit svůj svobodný stát, k malicherným výmluvám, tedy záměně podstaty za podružnosti, je evidentní. Je ukázkou obnovovaného pomnichovského syndromu. Ten se naplno projevuje v až groteskním požadavku, ať Patočka a Černý „sestoupí z morální roviny,“ neboť pak „jsou jejich argumenty velmi slabé.“ Správný postřeh, neboť v takovém případě by se vzdali sebe sama, síly svých argumentů. Morální argument totiž není subjektivní svévole „metafyzické abstrakce,“ jak se domnívá Zídek. Není to člověk, kdo určuje, co je morálka, ale je to morálka, jež určuje, co je člověk, jak zdůrazňoval Patočka.

A co víc, morální neústupnost vytváří novou situaci a možnosti, jež přesahují domnělou nemožnost „přežití českého národa“ v takovém případě, jak do omrzení v mnichovanském tónu opakuje Zídek. Je např. vyloučeno, že při odhodlání prezidenta Beneše bránit republiku nemohlo v Německu dojít k vojenskému převratu, jenž by odstranil Hitlera, jak naznačily výpovědi před poválečným norimberským tribunálem? To nemohou vědět ani historici.

Byl tedy odboj proti německé okupaci rovněž svévolnou metafyzickou abstrakcí? A co čin Františka Kriegla, když v srpnu 1968 jako jediný z komunistických československých představitelů odmítl podepsat pomnichovskou éru připomínající moskevské protokoly? Jsou to souvislosti, před kterými nelze kličkovat pomocí laciných frází a výmluv, ale je nezbytné postavit se jim čelně. Nejen Petr Zídek předvedl, že takový rozměr uvažování o politice, rozměr Patočkův, Černého a Masarykův, českým historikům chybí: filosofické východisko zkoumání a posuzování dějin. Otázky podstaty mnichovanství jsou nejen proto stále naléhavé.V našich poměrech to byly Masarykovy úvahy, které Zídek raději nezmiňuje, jež mnichovské téma jakoby předjímaly. Nejen o nutnosti bránit se v krajním případě „železem,“ jimž TGM dostál během první světové války. Je to i postřeh o Ježíšově pokynu apoštolům, být mírní jako holubice a lstiví jako hadi. U nás, jak TGM zjišťuje, hrozí nebezpečí, že vychytralý had zadáví holubici.

Publikováno v Lidových novinách.