Cermanovo mistrování Patočkova myšlení a jednání

Mluví-li se o mediokracii, je to v dnešním, hlavně elektronicky zmedializovaném světě dost závažný jev. Stav, kdy zpravidla nepříliš kompetentní žurnalisté neustále říkají, co si máme myslet a i dělat. Vyloženě fraškovitě pak ale musí vyznít, když se povrchně a zmateně uvažující publicista a historik snaží rázně vypořádat s myšlenkami filosofů, tedy těch, jejichž životním oborem je právě myšlení.

Groteskní situaci se tak podařilo stvořit Ivo Cermanovi, když se na stránkách Orientace rázně pustil do myšlení a jednání Jana Patočky (Patočka, Kant, chartisté a záhada, 23.11.). Zaměřil se přitom na Patočkovo pojednání O povinnosti bránit se proti bezpráví z doby první, zakládající fáze existence Charty 77. Pozastavuje se nad Patočkovým upozorněním, „že už před 180 lety se pomocí přesného členění pojmů osvětlilo, že všechny mravní povinnosti spočívají v tom, co může být nazváno povinnostmi člověka k sobě samému, povinnostmi, které v sobě zahrnují i nutnost bránit se proti každému utrpěnému bezpráví.“ Cerman se správně domnívá, že Patočka má na mysli Kantovu mravní filosofii, a Patočkovi zde vytýká „argumentační troufalost.“ Tvrdí totiž, že „mezinárodní úmluvy o lidských právech nevycházejí z Kanta ani z díla žádného jiného filosofa. Charta přitom vycházela z oněch mezinárodních úmluv.“ Cerman nato Patočku nepřímo poučuje, že si snad „uvědomoval, že lidská práva jsou pouhý nástroj a záleží na tom, co chceme s jejich pomocí vyjádřit a čeho chceme dosáhnout.“

Pana Cermana lze ale snadno ujistit o tom, že jeho instrumentální chápání lidských práv je neudržitelné a Jan Patočka by takový skandální nesmysl rozhodně neakceptoval. Celý Patočkův Cermanem citovaný text, je totiž v první řadě důraznou a zásadní polemikou právě s instrumentalizací základních práv a morálky, což Ivo Cerman, jak je vidět, zatím nepochopil. A pojetí lidských, přesněji základních občanských práv, ztělesňujících lidskou svobodu, nevzniklo proto, aby se stalo jakýmkoli nástrojem, jak se mylně domnívá Cerman, nýbrž je naopak hlavním účelem, základním smyslem existence civilizovaných, resp. demokraticky liberálních států.

A Cerman se opět hrubě mýlí, když tvrdí, že mezinárodní úmluvy o nich nevycházejí „z díla žádného filosofa.“ Zdrojem oněch úmluv je např. „úmluva“ o vniku Spojených států amerických, známá jako Prohlášení nezávislosti, jehož autorem byl americký osvícenec Thomas Jefferson. Ten v úvodní pasáži textu uvádí základní výčet lidských práv jako smysl a účel vzniku USA. Přitom zjevně vychází z jejich formulace poddané britským osvícenským filosofem Johnem Lockem v jeho klasickém díle „Druhé pojednání o vládě.“ Lockovo dílo mělo značný vliv například i na uvažování francouzského myslitele Jeana-Jacquese Rousseaua, z nějž kromě přímé znalosti Locka čerpal i Immanuel Kant.

Tak se rovněž ukazuje jako neudržitelné další Cermanovo tvrzení, podle nějž Patočka pokládal osvícenství 18. století paušálně za myšlenkový směr rozvíjející technický rozum. Jan Patočka ale na rozdíl od Cermana mezi jednotlivými osvícenskými směry rozlišoval. A Kanta za zastánce „technického rozumu“ rozhodně nepovažoval. Tato charakteristika odpovídá u osvícenců spíše jen francouzským encyklopedistům.

V souvislosti s Kantem Cerman dále Patočkovi vytýká zmínku o „mravní autoritě nad námi.“ Vzhledem k tomu, že Kant svou etiku zakládal autonomně, tedy na principech, jež člověk objeví sám v sobě, byla by prý taková etika heteronomní, a proto Kantovi protichůdná.

Tak jednoduché, jak vykládá Cerman, to ale s Kantovým autonomním pojetím morálky není. Etická autonomie, tedy v Kantově terminologii „autonomie čistého praktického rozumu,“ totiž znamená nezávislost na objektu naší žádostivosti. Například boží existenci proto Kant ze své koncepce etiky vůbec nevylučuje. Naopak ji výslovně stanovuje a zkoumá jako „postulát čistého praktického rozumu.“ Patočka však mravní autoritu nad námi v uvedeném textu nechápal jako boží existenci, nýbrž obdobně jako Kant jako mravní zákon, z nějž vyplývá požadavek jednání „z pouhé povinnosti,“ tedy i jako nutnost bránit se proti každému utrpěnému bezpráví.

To, že někteří chartisté slova filosofického zakladatele Charty 77, jímž Jan Patočka nesporně byl, zjevně nepochopili, ještě neznamená, že jeho zakladatelské myšlení a jednání v souvislosti s Chartou 77 bylo nepolitické. Proti takto zúženému pojetí filosofie, jí vlastního duchovního života a z nich vyrůstající mravnosti se Patočka důrazně a výslovně ohradil ve své, nyní veřejně dostupné bytové přednášce „Duchovní člověk a intelektuál“ necelé dva roky před vznikem Charty 77. A marxismus, s nímž, jak se zmiňuje Cerman, Patočka kdysi krátce myšlenkově flirtoval, nakonec zřetelně a filosoficky principiálně odmítl svým asi nejvýznamnějším textem, jímž jsou „Kacířské eseje o filosofii dějin.“

Vyšlo ve zkrácené podobě v Lidových novinách