Chtěl jsem se dnes po půlnoci dívat na závody sáňkařů, ale bojím se. Na olympiádě ve Vancouveru je "krvelačná dráha", napsal sobotní Sport. Na horory nekoukám, špatně se po nich spí. A tak jsem si deku přitáhnul ke krku okamžitě po závodu biatlonistek.

Po včerejším ponocování u slavnostního ceremoniálu mě stejně bolela hlava, vydržím už starou belu.


Kde jsou ty časy, kdy jsem při hokejovém Canada Cupu 1976 zůstal jako patnáctiletý vzhůru až do půl druhé v noci. A pak jsem si pod peřinou naladil tajně ruský tranzistorák a poslouchal až do půl páté ráno reportáž Gaba Zelenaye a Stanislava Sigmunda z památného utkání Kanada - Československo 0:1.

Zamlada jsme byli jiní borci. Kamarád Jarda Sedlák šel před zimní olympiádou v Innsbrucku 1976 schválně na operaci nosních mandlí, aby nemusel do školy, a mohl zůstat na dlouhodobé rekonvalescenci u televize. A když se mu mandle rychle zahojily, tak si je před kontrolou u doktora rozdrápnul. Krvácení se mu podařilo obnovit.

Tvrdí "krvelačný" Jarda.

Mimochodem, v sobotu ráno jsem sice mazal na kutě asi o hodinu dřív, než slavnostní ceremoniál ve Vancouveru skončil. Ale televizi jsem si nechal zapnutou. Přece jen mě zajímalo, jestli olympijský oheň zapálí opravdu Wayne Gretzky. Dlouho to vypadalo, že neusnu, ale pak přišly na řadu projevy funkcionářů. Když jsem zase otevřel oči, vyskočily na mě z obrazovky "plajzáky" jak při požáru Veletržního paláce. A Wayne a ani nikdo jiný s pochodní nikde.

Zkoušel jsem se alespoň dospat, ale starší syn si přišel pustit pohádky. Přesunul jsem se k mladšímu synovi do ložnice, bouchal mě chrastítkem do hlavy.

Večer se bouchalo v Kanadě o medaile lyžemi na malém skokanském můstku. Naši mě potěšili - dvanáctý Koudelka, čtrnáctý Janda a jednadvacátý Hájek. Z těch ještě lepších jsem nejvíc fandil Adamu Malyszovi a Janne Ahonenovi. První byl druhý a druhý čtvrtý. Ve Finsku z toho bylo určitě smutno, Janne zase zůstal bez medaile.

A v Polsku? Tam bylo určitě veselo. Možná skoro stejně veselo, jako když Wojciech Fortuna uletěl v Sapporu 1972 pro olympijské zlato. Vzpomínáte na - To zas bude v aleji nablito - ze Slavností sněženek? Neurážím naše severovýchodní slovanské bratry. Ale vím o nich svoje. Co jsem viděl při mistrovství světa v letech na lyžích v Harrachově 2002, to nelze překonat. Někteří polští fanoušci tam pili vodku jak my pivo. Půllitrovku na tři loky. "Vavá, bjaločarveny, vavá bjaločarveny."

Naše biatlonistky mohly po nic moc výsledcích z předolympijských závodů jenom mile překvapit. A udělaly to. Dvě z nich střílely ve sprintu jak Robin Hood - tedy neomylně. Magda Rezlerová skončila devatenáctá a Veronika Vítková čtyřiadvacátá. Zlatou medaili vybojovala pro Slovensko bývalá Ruska Anastazia Kuzminová. Za cílem řekla svým novým krajanům do televizní kamery: "Ja ljubljů vas." Někteří z nich, jak je znám, z toho museli být "naozaj na konári" (opravdu na větvi).