Na dumky žalky nad vyřazením českých hokejistů z olympijského turnaje jsem si nechal až dnešní večer, abych se po tom bolavám ránu vyhnul internetovým výlevům typu "lemry líný" nebo "Růžička ven".

Výsledky týmu mě mrzí. Ale mnohem méně než mizivé zážitky z jeho hry. Nechápu, proč právě tak ošklivý hokej hrálo mužstvo, koučované někým, kdo rozdával v 80. a 90. letech minulého století hokejovou radost na potkání.


Vladimír Růžička trénuje Slavii. Slavie hraje uřampaně. Národní mužstvo ve Vancouveru předvádělo často něco podobného. Bojovalo. Makalo. Ale chytrý kombinační a útočný československý hokej reprezentovala pouze jedna jeho odnož. Ta slovenská. Bavila mě mnohem víc než upracované české lopocení.

Československá i česká mužstva v minulosti prohrála nesčíselněkrát, ale jen málokdy byla tak šedivá jako český vancouverký výběr.

Jan Werich kdysi řekl velké moudro, že člověk by měl být tím, čím je. Myslím, že i bývalí hráči by měli jako trenéři dávat svým týmům to, v čem byli sami jedineční. Jedině tak s ním mohou vytvořit "jedno tělo a jednu duši".

Mazaný, technicky mimořádně vybavený hokejový "básník" Růžička mně nejde ani trochu dohromady s urputnou, na síle založenou defenzívou a "bezmyšlenkovitým" tlakem, vytvářeným před brankou soupeře.

Myslím, že i vy si pamatujete na slavný český juniorský útok Rosol, Růžička, Klíma. Přihrávali si skoro naslepo, a jejich vytříbené kombinace deptaly obrany soupeřů.

Obávám se, že tihle tři báječní technici by si se svými tehdejšími parádičkami u dnešního trenéra Růžičky ani neškrtli.

Vladimír Růžička pro mě zůstává stále extratřídou mezi českými trenéry. Ale chtěl bych ho poprosit, ať nenutí své hráče do něčeho, co by jemu samotnému bylo v jejich kůži odporné. Neuvěří mu. A budou to na ledě dělat blbě.