Ten druhý už je většinou zbytečný. Média i lidé, kteří je čtou, poslouchají nebo sledují, na druhý pohled nemají čas. V té rychlosti, kterou naše životy letí kupředu, už nestíháme (a ani moc nechceme) věnovat více času tomu, abychom problém sledovali déle a zajímali se o něj hlouběji.

Ředitel základní školy v Praze Bohnicích Miroslav Kovanda už navždy pro mnohé zůstane tím nekontrolujícím se učitelem, který zamrzl v dobách Marie Terezie a mlátil své žáky hlava nehlava. Co na tom, jestli se ho později zastanou rodiče jiných žáků nebo samotné ministerstvo školství. Co na tom, jak se celá věc ve skutečnosti seběhla, co na tom, že to nejspíš byl velmi dobrý pedagog. Na první pohled bylo přece jasné, jak se věci mají, a tak už to pro část veřejnosti zůstane, ať se od té doby napíše cokoliv.

V dubnu 2012 se v Břeclavi pořádaly protestní pochody, kterých se účastnily stovky rozhořčených lidí. Posilovaly se policejní hlídky, radnice zvažovala rozšíření kamerového systému. Velmi hlasitě byli slyšet pravicoví extremisté. Proč to všechno? Protože jeden patnáctiletý chlapec při snaze oslnit dvě dívky předváděl na zábradlí balkonu v osmém patře gymnastické cviky, z balkónu spadl, a i když se o patro níže zachytil, utrpěl vážná zranění, v jejichž důsledku dokonce přišel o ledvinu. A k tomu si vymyslel historku o tom, jak jej zmlátili tři lidé, pravděpodobně Romové. Pro mnoho médií se tato mladíkova výpověď stala okamžitě (mediální) realitou, na závěry vyšetřování se nečekalo...

Takových případů je čím dál více. Mediální zkratky ovlivňují naše názory téměř na cokoliv od zdravé výživy, přes výchovu dětí až po válku v Sýrii nebo konflikt na Ukrajině.

Žijeme bohužel v době mediálních zkratek. Jenže naše životy nejsou mediálními zkratkami, a když je z nich v médiích někdo udělá, může to způsobit hodně trápení a bolesti.

Jedinou obranou je zachování si zdravého rozumu a kritického pohledu. Čtěte, pochybujte, prověřujte.