Dějiny lidstva jsou plné utopických představ o tom, jak by měla naše společnost vypadat a fungovat. Ale snad nikdy z jejich naplňování nevzniklo nic dobrého, jakkoliv se nejprve mohlo zdát, že jde o správný model. Dnes takovým představám říkáme utopické a zrovna minulé století bylo svědkem toho, jak taková utopie může přivést na okraj propasti celé společnosti.


Historie nás také poučila o tom, že často nejnebezpečnějšími utopisty jsou ti, kteří veškeré své nesmyslné kroky činí ze skutečného, nefalšovaného a upřímného přesvědčení. Jsou si naprosto jistí, že jejich cíle i konání jsou ušlechtilé a budou ku prospěchu všech. Takoví lidé se nakonec nejsou schopní realisticky podívat kolem sebe, natož se podívat dopředu a domýšlet skutečné následky svých činů. Ty přitom často končí tragicky.

Nejsem žádným přehnaným pesimistou, co se týká tolik „oblíbených“ témat dnešní doby v čele s imigrantskou krizí a islámským terorismem. Vše samozřejmě závisí na schopnosti Evropské unie činit skutečná, ne jen proklamační rozhodnutí a řešení. Ale i tak jsem zatím nad tímto projektem nezlomil hůl a chtěl bych věřit, že zase začne plnit roli, kvůli které vznikl. I Evropská unie je totiž dle mého soudu ochromena tím, že se rozhodla následovat utopické představy. Představy o tom, jak se smažou nejen státní hranice, ale také rozdíly mezi národy, jejich zvyky a zákony, jak se celá Evropa slije v jeden celek, ve kterém už nepoznáte Němce od Francouze a Čecha od Portugalce, všichni budeme Evropané a na otázku, odkud jsme, budeme odpovídat, že z Evropy… Nesmysl, který přebil to zásadní – ochranu evropských států před válkou, udržení míru a prosperity na starém kontinentu.

Kde ale ve mně pesimismus poslední dobou stále více převládá, je situace v České republice okolo tolik opakovaných termínů jako transparentnost, rovnoprávnost a boj s korupcí. Na první (a vlastně jakékoliv) přečtení jde o zcela pozitivní myšlenky. Jak je v dnešní době těžké rozlišit od sebe přesně dobro a zlo, tak tady asi nikdo nemůže váhat, kam snahu o transparentnost, rovnoprávnost a nekorupční prostředí zařadit. Jenže v podobě, v jaké se o tyto ušlechtilé věci usiluje dnes (nejen) v České republice, začínám mít strach, kam až jsme schopní v honbě za tímto absolutní dobrem zajít. A jestli nakonec ve jménu dobra nezničíme sami sebe.

Nechci ani tolik hovořit o rovnoprávnosti, tam vidím podobný problém jako u Evropské unie, navíc jsem o tom psal už v některém ze svých minulých blogů. Problém je, že jsme si místo slovíčka „rovnost“ doplnili „stejnost“, a nejsme schopni je už rozlišit. Ano, všichni bychom si měli být rovní, ale určitě bychom neměli být všichni stejní.

V boji za transparentnost a proti korupci v České republice se bohužel stalo to, o čem jsem psal v úvodu tohoto článku. Lidé s čistými úmysly, spravedlivě a oprávněně rozhořčení korupcí čile bující v našem státě, se rozhodli konat. Být občansky i jinak aktivní, pokusit se změnit toto prostředí, což se většinou dělá zákony a tlakem na jejich vznik nebo změnu. To, že jsou tito lidé aktivní, je vlastně hrozně dobře. Potřebujeme politicky a občansky aktivní lidi jako sůl, což ostatně ukázaly víkendové volby. Alespoň základní občanská práva využívat a jít volit… Ale to jsem odbočil. Kamenem úrazu těchto protikorupčních snah vedených dobrými úmysly se v posledních letech stalo odtržení těchto protikorupčních bojovníků od skutečné reality. Od praxe všedních dní všude tam, kde se protikorupčními nařízeními, opatřeními a novelami musí lidé řídit. Proti korupci se začalo bojovat centrálně, z vrchu a od stolu v kanceláři. A to je špatně. Moc špatně.

Zbraně v rukách bojovníků proti korupci jsou evidentní a dokola omílané – veřejné zakázky, výběrová řízení, zveřejňování smluv a vlastně všeho na internetu, aby si to mohl kdokoliv kdykoliv přečíst a zkontrolovat. Tedy transparentnost ve své nejhrubší podobě, všichni o všech všechno musí vědět. To, jak tyto zbraně ale ničí ekonomiku v oblastech, na které se jednoduše nedají dobře napasovat, jak komplikují lidem život pracovní i osobní, jak postupně paralyzují celou společnost… to už se právě od toho stolu v kanceláři těžko dohlídne.

V Motole se s dopady těchto tzv. protikorupčních opatření potýkáme dlouho, a mohu vám říct, že je to čím dál horší. Stojí to víc a víc peněz, bere to víc a víc času. A je stále větší problém, abychom vše dodrželi, protože kromě peněz a času jde u nás denně také o lidské životy. A ty bych opravdu nerad ztrácel kvůli jakémukoliv protikorupčnímu opatření, ať by bylo vedeno se sebelepšími úmysly. Před pár dny jsme například provedli transplantaci srdce. Byla noc, pacient na sále, srdce dárce daleko v cizině. Vypravili jsme pro něj letadlo, které srdce přivezlo, a pacient u nás na sále podstoupil transplantaci. Žije. Kdybychom měli do důsledku dodržovat registr smluv, asi bychom museli počkat do rána, protože v noci se těžko vystavuje objednávka a zveřejňuje smlouva na letadlo.

Absurdní, že? A přesně taková je představa, že zavedením všech protikorupčních opatření ve všech oblastech naší společnosti se dočkáme lepšího státu, lepšího života v lepší zemi. Nedočkáme. Vznikne Sluneční stát, ve kterém si ale ráno nekoupíte housky, aniž byste kvůli tomu nemuseli podepsat deset potvrzení a následně je řádně vysoutěžit mezi třemi pekárnami, které by vám je ve vašem městě mohly dodat… Vznikne Sluneční stát, kde se neukradne ani koruna, ale život nebude stát za nic.