Když otvírám denně monitoring médií České biskupské konference, vidím, že už delší dobu v nich zaujímají místo hrátky na téma církevních restitucí, zrušení zdanění finančních náhrad, soudy o určení vlastníka majetku, dohoda mezi církvemi a kraji atd. a politické využití této kauzy. Sleduji tuto tématiku a vidím, že ti, kdo o ní diskutují, opravdu neznají diskutovanou matérii a hlavně naznají zákony a právo. Šokuje mě, jak hlavně politici s našimi zákony a právem zacházejí.

Za poslední delší období jsem k tématu napsal desítky článků na svém webu www.kardinal.cz, kde je možné si je otevřít. Zde uveřejňuji aspoň jeden z posledních.
V médiích se k trvalce církevních restitucí objevují i seriózní diskuse a úvahy, jako například Tachecí, Nováček na ČRo Plus z 1.6.tr., kde se o věci diskutovalo velmi zasvěceně a solidně na základě právní znalosti věcí, což obvykle diskutující ne vždycky dělají.
Zde jeden z mých posledních komentářů:

Jihočeský hejtman Zimola (ČSSD) opětně navrhuje se svými spojenci zdanění restitučních finančních náhrad pro církve. A prezident k tomu řekl podle medií, že chápe návrh kraje zdanit náhrady.
K tomu poznamenávám, že jistě mají svobodu navrhnout, co chtějí, ale neměli by to dělat pošlapáváním práva. Jinak užívají stejnou praxi jako totalitní komunistický režim v padesátých letech.
Ústavní soud vydal nález, jímž odmítl návrhy ČSSD, KSČM a VV na zrušení restitučního zákona. Proto doporučuji hejtmanovi Zimolovi, aby vzal na vědomí následující tiskové sdělení Ústavního soud ČR z 3. 6. 2013:
"Ústavní soud se zevrubně zabýval též námitkami k právní úpravě finanční náhrady a smluv o vyrovnání. Uvedl, že ty je třeba hodnotit v kontextu toho, že zákon současně přináší přechod k nové úpravě poměru státu a církví. Ostatně samotné restituční zákonodárství neabsolutizovalo snahu o obnovu majetkových vztahů výlučně k počátku rozhodného období, ale bralo ohled i na současný politický a veřejný zájem. Jinak řečeno, restituce v minulosti plnily i funkci deetatizace společenského bohatství. Konkrétně pak Ústavní soud vyšel z toho, že finanční náhrada má smíšený charakter: nemá pouze kompenzační charakter, ale zákonodárce jí sleduje částečné vyrovnání v postavení dotčených církví oproti církvi římskokatolické. Jinými slovy, finanční náhrada má složku kompenzační a vyrovnávací, což však Ústavní soud považuje s ohledem na odluku státu a církví za zcela legitimní.
Pokud jde o výše jednotlivých náhrad, které dle navrhovatelů neodpovídají rozsahu původního a nevydávaného majetku, Ústavní soud zdůraznil, že předmětem řízení nemůže být skutkové dokazování stran přesných výměr a jejich ocenění, neboť tyto skutečnosti nemají vazbu na ústavnost napadeného zákona. Při zvážení výše uvedených skutečností je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva (a předchozí jednání mezi státem a církvemi), má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti § 15 odst. 1, 2 zákona, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi."
A zde jsou citace z nálezu Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 10/13, který zamítl výše citované návrhy na zrušení restitučního zákona:
215. Výše finanční náhrady, jak již bylo shora vysvětleno, nestojí a ani nemusí stát na ryze ekonomickém a matematickém základě. Toho by bylo ostatně obtížné dosáhnout i proto, že by pak měla například zahrnovat i náhradu za užívání státem odňatých nemovitostí, a to za dobu od jejich odnětí, případně alespoň za dobu protiústavní nečinnosti zákonodárce.
216. Ústavní soud i z důvodů respektování principu minimalizace zásahu a analogicky z důvodů, pro něž nemůže být například podroben ústavnímu přezkumu zákon o státním rozpočtu, neshledává okolností zakládající protiústavnost to, že zákonodárce stanovil výši finanční náhrady kombinovaným způsobem vycházejícím z více faktorů.
217. Vztah mezi státem a jednotlivými církvemi založený napadenými ustanoveními zákona a následně smlouvami, majícími však s ohledem na převažující konsenzuální prvek a politický přesah především povahu memorand, přináší přechod k nové úpravě poměru státu a církve. Pokud jde o vypořádání finanční náhrady, zakládá závazkový vztah, v němž má stát postavení dlužníka a jednotlivé církve a náboženské společnosti postavení věřitelů.
218. Ani z historické perspektivy ani v kontextu současného demokratického a právního státu Ústavní soud nepokládá dvoustranné řešení za protiústavní a má za to, že naopak zakládá důstojné vztahy mezi státem a církvemi a že – pokud jde o finanční vypořádání – by mělo být ideálním východiskem pro případné ekonomickými okolnostmi vynucené kroky vedoucí například ke změně „splátkového kalendáře“ či přizpůsobení okolnostem „inflačního indexu“ apod. Ani v dlouhodobé perspektivě nelze totiž očekávat, že by církve v České republice zanikly, naopak je třeba brát v úvahu okolnost, že veřejná moc se již v praxi neřídí tezí o historické či materiální podmíněnosti náboženství a jeho reliktním charakteru, z čehož vycházel zákon č. 218/1949 Sb.; současná právní úprava (zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) naopak působení církví a náboženských společností předjímá i do budoucna. Za takové situace je krajně nevhodným pojetí, které by stavělo stát a církve do vztahů konfrontačních a sporných; reprezentace obou stran by naopak měly nabádat k toleranci, porozumění a vzájemnému respektu.”
Kromě toho viz i body 242 až 256 nálezu Pl.ÚS 10/13.
Z uvedených citací je patrné, jednak že jmenovaní navrhovatelé nerespektují soudní výrok tak vysoké státní instituce a sami se dělají soudci, jednak by si měli být vědomi, že na případné odvolání církve k ÚS přijde zřejmě podobná odpověď, protože soud musí soudit koherentně. Z toho vyplývá, že navrhovatelé se chtějí jen populisticky zviditelnit, protože na úspěch nemají žádnou naději. Sám prezident Zeman k tomu řekl, že to “považuje za protiakci vůči žalobám, v nichž se církev domáhala majetku obcí a krajů”…
Proto znovu a znovu doporučuji hejtmanovi Zimolovi, aby vzal laskavě na vědomí, co Ústavní soud rozhodl. Jinak si navrhovatelé dělají ostudu, že se paktují s komunisty, kteří v 50. letech tyto kriminální věci způsobili.
Prezident Zeman k návrhu J. Zimoly a spol. na zdanění náhrad řekl, že to “považuje za protiakci vůči žalobám, v nichž se církev domáhala majetku obcí a krajů.” Tak tomu zřejmě je, i když vlastní obsah návrhů by se měl posuzovat spíše po stránce právní, a to by měl udělat soud. Když jsou tady pochybnosti, je normální požádat soud, aby rozhodl. A to myslím církev udělala…
Daleko problematičtější však je Zemanova rada, aby kraje a obce “řešily spory o restituce s církví, jako je řešil on v areálu Pražského hradu”. O této dohodě jsem psal na tomto webu dne 31.7.15 pod titulem “K diskusi o Dohodě”. Na tento článek zde navazuji. Nemluvím zde oficiálně za církev, ani nechci jen kritizovat, ale chci se na tu událost podívat zdravým rozumem jako každý jiný občan, a chci se zde pokusit rozebrat právně to, co Zeman dává jako radu krajům a obcím. Napadá žaloby církve zpochybňující vlastnická práva krajů a obcí. V tom znovu jaksi prozrazuje, že neuvažuje právně. Aniž bych se chtěl stavět na jednu či druhou stranu, musím konstatovat, že v demokratické společnosti je normální, když někdo má pochybnosti, jestli jeho právo nebylo narušeno, obrátit se na soud. Ten ať rozhodne. To je v demokracii řádný postup. S tím kontrastuje prezidentův postup v otázce restitucí na Hradě. On sám se staví do role soudce. Neohlíží se na platný restituční zákon 428/2012Sb, podle kterého svatovítská kapitula jako oprávněná osoba, jako legitimní statutární zástupce toho majetku požádala podle zákona o vydání svého majetku. Ale bohužel prezident Zeman chodil po Hradu a suverénně určoval, “co vydáme a co ne”… I tady jde o nerespektování práva. Stojí nad zákonem a dává podmínky, že si některé objekty musí církev do pěti let opravit. A ještě tvrdší podmínku, že církev už nesmí nic jiného žádat. Byl to ponižující diktát. Je to prostě projev arogance moci.
Ta dohoda je vlastně neplatná, protože jednaly dvě neoprávněné strany! A ještě ze strany církve nebyl předem naplněn požadavek kán. 1292, § 2 pro takové jednání.
Jestliže prezident jako garant zachování demokratických práv ve státě dává za takovýchto podmínek druhým veřejným činitelům radu jednat stejným způsobem, navádí k nezákonnosti. To, myslím, by bylo možné považovat za ústavní delikt velezrady, neboť hrubě porušuje Ústavu. Prezident je hlavou demokratického právního státu (články 1. odst.1 a 54 odst. 1 Ústavy) a i pro něho (včetně hejtmana) jsou závazná rozhodnutí Ústavního soudu /čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Myslím, že už je na čase dbát v naší republice a v naší společnosti na zákony a práva, protože odlišná cesta povede do pekel.