Iracionální jsou vždy ti druzí

23. 11. 2016 | 14:48
Přečteno 3360 krát
V mém posledním příspěvku bylo málo „psychologie“, soudil jeden čtenář. A doporučil mi nějaké čtení. Taková pošetilost, „myslet si“, že lidé jednají spíš racionálně.

Měla bych předně vysvětlit ještě jednu zásadní okolnost vzniku nepochybně pozoruhodné prediktivní metodologie amerického historika Alana Lichtmana, jemuž jsem věnovala předchozí blog a který správně předpověděl výsledek všech prezidentských voleb už od roku 1984. Jeho třináct „klíčů“ od Bílého domu mu pomohlo najít setkání – podržte se – s geologem. Onen geolog specializující se zejména na zemětřesení přivedl Lichtmana na myšlenku, že jako historik by měl u politiky sledovat dvě základní proměnné, totiž stabilitu a „otřesy“ (změny, nestálosti). Stabilita a změny jsou nejen základní fyzikální proměnné, ale jsou právě tak i proměnnými psychologickými.

Začnu ale na lehkovážnou a ironickou notu. Vůbec nepopírám iracionalitu, je součástí lidského myšlení a vědomí jako takového, ale iracionální (nebo přinejmenším iracionálnější) je vždy ten druhý, ne já, to dá rozum.
I hromadné sdělovací prostředky berou svou roli poskytovatelů informací velmi vážně, nestranně a zodpovědně a jsou přesvědčeny, že čtenářům/divákům předkládají fakta a nic než fakta, že poskytují zprávy a nic než zprávy, jaképak názory, neřkuli zavádějící či manipulativní výklad událostí a popis aktérů. A předpokládají, že na základě těchto faktů a zpráv pomáhají voličům, těm iracionálním druhým, rozhodovat se rozumně (správně) a vybřednout, vykouknout na chvilku z tenat iracionality.
Ale co bylo vlastně dřív: iracionalita občanů, iracionalita médií, nebo iracionalita politiků?
Nestojíme v případě voleb před mnohem zapeklitější obdobou tzv. vězeňského dilematu (spolupracovat-napráskat, mlčet?), když nevíme, jestli se ti druzí budou řídit spíš rozumem? A kam spějeme jako společnost, pokud budeme vždy předem automaticky předpokládat, že ti druzí jednají hlavně iracionálně?

Jen si to představme, budeme pak totiž předpokládat, že politická strana A a politická strana B sice mají vybrat ze svých řad (nebo mimo stranické struktury) nejlepší možné kandidáty do voleb, ale z jistých důvodů upřednostní jiné kritérium.
Budeme předpokládat, že sice volební manažer A a volební manažer B mají zorganizovat efektivní volební kampaň tak, aby uspěl jejich kandidát, ale z nějakých důvodů budou mít kampaně vlastně jiný cíl než zvolení kandidáta (třeba jen umenšení šancí zvolení třetího kandidáta, nebo znemožnění neoblíbeného spolustraníka).
Budeme rovnou předpokládat, že je sice v zájmu voliče A a voliče B vybrat co možná nejlepší politiky, ale dáme přednost krátkodobému upuštění své frustrace.
Budeme od začátku předpokládat, že noviny (televize) A a noviny (televize) B namísto toho, aby přinášely objektivní zpravodajství a analýzy o navržených kandidátech, kvůli příjmům jednoduše zohledňují zájmy a potřeby třetí strany s velmi vyhraněnými a úzkými zájmy.
Nebudeme rozhodně předpokládat, že zvolený politik A a zvolený politik B kdy dodrží jakékoli sliby z kampaně, prostě budeme počítat s tím, že bude hledět na zájmy vlastní, případně třetích stran... Atd.

Kolektivní inteligence rozumem různě nadaných
Z psychologického hlediska bychom se taky mohli pozastavit nad nekritickým přisuzováním schopnosti správně se rozhodnout hlavně jedincům s vyšším vzděláním. Fenomén kolektivní inteligence už je docela znám a ukazuje, že i velký anonymní dav, v němž bychom našli pouze několik brilantních odborníků, může (za určitých podmínek!) dokonce předčít inteligenci těchto osamocených špičkových vzdělanců. Navzdory předpokladu, že by to tak být nemělo. Malý počet třeba i naprosto vyšinutých iracionálních jedinců (takové případy je možno najít na obou stranách – ve prospěch jednoho či druhého kandidáta) se vzájemně vymažou a přece jen nepřeváží nad průměrnými hodnotami racionality/iracionality v celkovém úhrnu.
Konečně na tomto principu funguje demokracie. A jen tak mimochodem, každý odborník je zároveň laikem ve všech ostatních oborech lidské činnosti. A že těch oborů už dneska je...

Racionální krok iracionálních

Ostatně kolik iracionálních jedinců udělá tak racionální krok – TEN ROZHODUJÍCÍ –, že tedy půjdou k volbám a hodí svůj hlas do urny, no řekněte?! Nebo že by tu bylo nové adrenalinové vzrušení – vybíjení si emocí ve volební místnosti? Hmmm, no nevím, tak kratičký okamžik a s tak nejistým výsledkem?!

Pozitivní iracionalita

Není ani jisté, že iracionalita davu je nutně vždy negativní. Vzpomeňme jen na kolektivní iracionalitu v listopadu 1989; tehdy jsme věděli jen s určitostí, co nechceme, pravda? Prostě iracionalita může za určitých okolností vést (spíš intuitivně) správným směrem – pro začátek aspoň rozbít či nechat rozpadnout, odříznout něco už neživotaschopného, nezdravého.

Iracionalita vůči jakému pozadí?
Ale dost už provokací. Máme tu jednu skutečnou potíž. Iracionalita se jeví iracionalitou jen vůči nějakému pozadí, nějakému rámci. Ten však nemusí být zřejmý pozorovateli.
Cosi podobného se přihodilo fyzikům. Pořád viděli v gravitaci jakousi sílu a pořád jim neštimovaly vzorečky, až teprve prohlédli, že ona to není síla, ale zakřivení prostoru!!! Byli snad fyzikové iracionální? Jistěže nebyli. Pracovali zkrátka s těmi informacemi, které měli po ruce. Byla snad „gravitace“ iracionální? Jistěže nebyla. Projevovala se, jak jen je jí dovoleno v rámci uspořádání vesmíru.
Česká filozofka Jolana Poláková má ve své knize Perspektiva naděje: Hledání transcendence v postmoderní době velmi zajímavý postřeh v podobném duchu, byť se vyjadřuje k identitě osoby apod.:

„Teritorialita, z níž člověk přirozeně vyrůstá, a spiritualita, k níž se svobodně obrací, vytvářejí vertikální identitu osoby, skupiny, národa, která není beze zbytku transparentní pro žádný – vždy pouze horizontální – systém.“


Že nám nemusí být vždy srozumitelné coby pozorovatelům chování těch druhých, platilo odjakživa, a dvojnásob to platí o době postmoderní, jíž je vlastní uvolňování od systémových společenských vazeb, poněvadž (opět slovy Polákové):

„...občané začínají pěstovat ´alternativní´ styly života, jejichž nutnou součástí už není obvyklá participace na mechanismech fungování společnosti jako celku. Ať už jde o oblast ekologie, lidské pomoci v nouzi, kulturních či náboženských aktivit, tyto oblasti zájmů jsou rozvíjeny v rostoucí míře mimo hlavní osy společenského systému – bez nutného zprostředkování „strukturami“ a ekonomickými hodnotami. De facto tím zpochybňují legitimitu politické reprezentace, smysluplnost ekonomického růstu a správnost či dostatečnost profesionálního řešení lidských problémů.“


Ale zpátky k různým vrstvám kontextu a iracionalitě. Nabízí se otázka: Můžeme si myslet, že je v našich schopnostech a možnostech prohlédnout všechny možné referenční racionální rámce těch druhých? Asi nikoli.
I kdybychom brali vážně všechno, co média psala o Trumpovi (anebo jiných politicích), a i kdybychom vzali doslova, co Trump během kampaně pronesl, aniž bychom vzali v úvahu, že ring předvolební politické kampaně – přiznejme si – navádí k lecjakému „nekorektnímu“ chování, ryze pragmatickým a vypočítavým taktikám a strategiím, zděšená druhá strana klepající si nevěřícně na čelo vlastně jen tápe nad tím, co bylo hlavním kritériem volby druhých voličů:

Jak by vůbec nějaká feministka/gay/žid mohli volit hulváta a mysogyna, homofoba nebo antisemitu, anebo nepodpořit první ženu v prezidentském úřadu, která má pokrokovější názory?
Vím o některých a nejsou to rozhodně žádní nýmandi: Peter Thiel, známý podnikatel ze Silicon Valley, gay; Trumpa obhajuje nejedna židovská organizace nebo jednotlivci; herečka a feministka Sandra Sarandon odmítla volit „vagínou“) Mimochodem věděli jste, že někdo „může být antisemitou, a přitom podporovat existenci Izraele“? Doneslo se k vám, jak Madeleine Albright pronesla během kampaně neuvážlivě, že „pro ženy, které nebudou volit Hillary, je vyhrazeno zvláštní místo v pekle“? Věci se nám nějak velmi nemile znepřehledňují a zašmodrchávají, nemyslíte?
Při rozšíření kontextového rámce (od dílčí identity k ideologii) se už věc bude jevit poněkud jinak a neporozumění se přesune k odlišné otázce.
Jak vůbec mohou někteří libertariáni souznít s kandidátem, který mluví o stavění zdí a uzavírání hranic?
Odpověď zní, nebyl to ten nejdůležitější kontext, v němž volič myslel. Při dalším rozšíření kontextového rámce (od ideologie k pocitu ohrožení životu) vzniká neporozumění opět jinde, protože pozorovateli stále uniká nejnosnější referenční rámec.
Jak vůbec mohou pacifisté podporovat někoho, kdo slibuje navýšení zbrojení?
Ale mohli bychom asi pokračovat dále...

Zkrátka psychologicky i sociologicky vzato člověk je celé klubko identit a zájmů (mnohdy rozporuplných) a emoce pak dodávají tomu kterému zájmu a identitě „momentální“ důležitost. Zde se hodí poznámka o Lichtmanově předpovědi k předposlední prezidentské volbě. Lichtman dokázal Obamovo znovuzvolení předpovědět už dva a půl roku dopředu (od té doby se žádná proměnná nezměnila, takže ji nemusel do samotných voleb nijak měnit, naopak se jeho pozice jen vylepšovala). To už je ovšem rukavice hozená iracionalitě. Existuje něco jako předvídatelná iracionalita?

JAKÁ iracionalita námi cloumá?
Komunikace, které jsme byli svědky několi desítek let a která se teď zřejmě podstatně mění, byla zvláštního druhu. V postmoderní době jsme se totiž snažili „komunikovat“ v atmosféře společnosti, která neměla „obecně platné úběžníky“, ale respektovala odlišnosti a hlavně – „nechávala být“. Pluralita idejí fungovala jako určité ideové vakuum (Poláková). Probouzíme se teď ještě k tomu ze spanilého spánku, kdy jsme si mysleli, že spolu všichni v zásadě souhlasíme a táhneme za jeden provaz. A nyní mnozí z nás zažívají obrovský stres z toho, že už takto žít nemohou a volají po pevných souřadnicích. Volají po nich oba (všechny) tábory, kam se jen podíváte. Touží po jistotě, že jejich volba zvítězí.

Mnozí z nás prostě zažívají pocit, ne že už nemohou mlčet, ale že už za dané vypjaté situace nemohou nechat druhého být. Zapomínáme na merit věci a útočíme na osoby... Je to zvláštní, ale my se ještě stále jen učíme, jak vést kultivovaný dialogický spor, zásadní střet o důležité věci. V nesmírných bolestech a křečích se učíme, že to, co nelze uvést do požadované harmonie s naším prožíváním, může být právě proto pro nás velmi cenné. Mnohdy vedeme spor o věci (zřejmě) nedůležité, ztrácíme tím mnoho sil. A pozurážíme při tom lidi, kteří mohli být našimi partnery v jiných otázkách a sporech.

Kruh se uzavírá
Nestudovala jsem psychologii, studovala jsem pedagogiku. Proto je mi blízký Goetheho citát „Vidíme-li druhého JEN takového, jaký je, činíme jej ve skutečnosti horším.“ To však neplatí jen pro naše oblíbence, ale pro všechny. I těm, jimž tak těžko přicházíme na jméno.

Iracionální nadějí, že lidé se chovají spíš racionálně, se přece jen obracíme k tomu lepšímu v sobě i v druhých. Otevíráme tím ve svém srdci – slovy Polákové trans-logickém prostoru – cestu k dialogu a k druhým. Vzájemně tak poznáváme naše lidské podmíněnosti a jejich konstitutivní relativitu. V demokracii je nutné, abychom si vzájemně dokázali poskytnout službu dialogu, umožňujícího eliminovat vlastní předsudky a skutečně poznat své předpoklady a nejhlubší zdroje své sebeobnovy. Demokracie bez dialogu není demokracií. Ona musí být fórem co největšího počtu „lidí, pro něž péče o druhé je stejně posvátná jako zájem o vlastní dům.“

Vidí někdo nějaké lepší vodítko, nějaké smysluplnější světlo na konci politického tunelu vedoucího k demokracii?


PS. Příště možná o tom, proč by měl pan Halík přece jen kandidovat na prezidenta.

PSS. Anebo raději o tom, jak v Kostarice strana Národního osvobození porazila v občanské válce (mimo jiné) komunistickou stranu (bojující na straně oligarchie), po skončení občanské války postavila památník VŠEM OBĚTEM A PADLÝM, později zachránila komunistického předáka v exilu před popravou – a pak komunistickou stranu v roce, tuším, 1977 opět povolila? (Ne, to by člověk nevymyslel.)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

  Pavel Fischer A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy