Všichni naši prezidentští kandidáti na jedno použití
Poté co Abraham Lincoln nebyl podruhé zvolen do Sněmovny reprezentantů, považoval svou politickou kariéru víceméně za uzavřenou. Po odmlce se pak tuším dvakrát neúspěšně (!) pokusil získat post senátora. Nakonec se roku 1860 stal americkým prezidentem.
Po osmi českých prezidentských kandidátkách a kandidátech, kteří se odvážně přihlásili do historicky první přímé volby prezidenta v roce 2013, se slehla zem. Veliká škoda. Kdyby bývala letos znovu kandidovala například Zuzana Roithová, měla by myslím úplně jinou startovní pozici a potenciál, ačkoli její tehdejší výsledek kolem 4 % se mohl zdát leckomu nepřesvědčivý. Je samozřejmě legitimní využít kampaně k nadnesení nových témat a vyzkoušení nových cest (Táňa Fischerová s její decentralizovanou a levnou kampaní či Vladimír Franz jako občanský kandidát) nebo pokusit se svézt zas o kus dál na příznivé vlně (Jan Fischer), chtít deklasovat odpadlého sociálního demokrata z Vysočiny (Dienstbier). Neméně důležité je ale projevit jistou vytrvalost, nepodlehnout jedné momentální nepřízni a osvědčit stálý a předvídatelný zájem o službu této zemi. Jedna volební kampaň je příliš krátká doba na to, abychom si zvykli na „novou tvář“ či na „novou roli“ třeba i známé osobnosti. Jako zrají samotné osobnosti (zkušenostmi, ví lépe, do čeho jdou a jaké povinnosti i břemeno je čekají), zrají i voliči a každá doba je těhotná jinými potřebami.
Zatím neznáme vítěze druhé volby v druhém kole. Chci však už nyní poznamenat, že do třetí prezidentské kampaně (2023) by mohla stále ještě promluvit výše jmenovaná Zuzana Roithová či z letošního klání slibný Pavel Fischer, a to ani nemluvím o Jiřím Drahošovi, pokud nevyhraje hned napoprvé.
Pravda, v politice, v práci ani osobním životě se neúspěchy moc nenosí. Naše demokracie bude zase o něco vyzrálejší, když se naučíme, že prohra není ostuda ani konečná. Příliš málo se doceňuje, že úspěch i neúspěch jsou stejně důležité. Koneckonců za kterým vítězstvím nevězí neúspěch, kterému jsme porozuměli?
Po osmi českých prezidentských kandidátkách a kandidátech, kteří se odvážně přihlásili do historicky první přímé volby prezidenta v roce 2013, se slehla zem. Veliká škoda. Kdyby bývala letos znovu kandidovala například Zuzana Roithová, měla by myslím úplně jinou startovní pozici a potenciál, ačkoli její tehdejší výsledek kolem 4 % se mohl zdát leckomu nepřesvědčivý. Je samozřejmě legitimní využít kampaně k nadnesení nových témat a vyzkoušení nových cest (Táňa Fischerová s její decentralizovanou a levnou kampaní či Vladimír Franz jako občanský kandidát) nebo pokusit se svézt zas o kus dál na příznivé vlně (Jan Fischer), chtít deklasovat odpadlého sociálního demokrata z Vysočiny (Dienstbier). Neméně důležité je ale projevit jistou vytrvalost, nepodlehnout jedné momentální nepřízni a osvědčit stálý a předvídatelný zájem o službu této zemi. Jedna volební kampaň je příliš krátká doba na to, abychom si zvykli na „novou tvář“ či na „novou roli“ třeba i známé osobnosti. Jako zrají samotné osobnosti (zkušenostmi, ví lépe, do čeho jdou a jaké povinnosti i břemeno je čekají), zrají i voliči a každá doba je těhotná jinými potřebami.
Zatím neznáme vítěze druhé volby v druhém kole. Chci však už nyní poznamenat, že do třetí prezidentské kampaně (2023) by mohla stále ještě promluvit výše jmenovaná Zuzana Roithová či z letošního klání slibný Pavel Fischer, a to ani nemluvím o Jiřím Drahošovi, pokud nevyhraje hned napoprvé.
Pravda, v politice, v práci ani osobním životě se neúspěchy moc nenosí. Naše demokracie bude zase o něco vyzrálejší, když se naučíme, že prohra není ostuda ani konečná. Příliš málo se doceňuje, že úspěch i neúspěch jsou stejně důležité. Koneckonců za kterým vítězstvím nevězí neúspěch, kterému jsme porozuměli?