V pozdní noci jsem na noční stolek odložil knihu Logika smyslu od francouzského filosofa Gillese Deleuze a začal pročítat denní tisk. Otevřel jsem kulturní přílohu Práva (Salon 23. 1. 2014). Na titulní straně mě zaujala fotografie, na jejímž okraji a zároveň v popředí je žena, dívající se mimo objektiv a za ní stojí bronzové sochy postupně se rozpadajících mužských postav s kovovými penisy. Obraz by mohl mylně evokovat feministický diskurs, neboť známý Pomník obětem komunismu na Újezdě od sochaře Olbrama Zoubka by svým jednopohlavním zpracováním k takové diskuzi vybízel.

Titulek nad fotografií ale rámuje nikoliv feministické, ale historické čtení obrazu: „Francouzská historička Muriel Blaive zkoumá český komunismus“ s titulkem „Nediktovat, co je pravda“.

Byť rozhovor s francouzskou historičkou začíná informací, že „v roce 2010 kandidovala na ředitelku českého Ústavu pro studium totalitních režimů“, z jehož výběrového řízení vzešel ředitel Daniel Herman, zůstaňme u čtení fotografie a ponechme text volně obtékat kolem obrazu jako marginálie.

Postoj

Před známý protikomunistický pomník se do popředí postavila historička zkoumající český komunismus a to z důvodů, že je „důležité pochopit, že komunismus měl své populární stránky“, česká společnost se „dožaduje práva na jistou míru nostalgie po komunistickém období“ nebo že „zpolitizovaný antikomunismus“ je zjednodušená ideologie jako komunismus. (Právo 23. 1. 2014)

Co může prvotně čtenáře zarazit je „postoj“, obrazová manipulace, kdy osoba, v jejímž zájmu je historické zkoumání, se cítí být povolána postavit se zcela neproblematicky „před“ symbolické postavy obětí komunismu a svou přítomností je autoritativně rámovat. Zdá se, že teprve přistoupením odborníka před nějakou symbolizovanou událost minulosti se otevírala logika smyslu k historickému bytí.

Jakoby i rozpadající se mužské postavy s bronzovými penisy celou dobu čekaly na osvobozující okamžik přítomnosti, kdy se před ně postaví spásná osoba odborníka, která jim osmysluplní logiku jejich čekaní v zamrzlém čase dějin.

Představení v režimu public relations je mlčky prezentováno jako vyvrcholení porozumění historie jako artefaktu.

Obraz Muriel Blaive ukazuje, jak se historik stává klíčovou postavou symbolické události. Osobou, která si nárokuje autoritativní moc výkladu z ontologické pozice svého výsostného postavení „být před událostí“ - a v jistém smyslu zakrývat ty druhé „vzadu“ a přepisovat jejich rozpadající se konečné životy.

Její sebeprezentace kontrastuje s francouzským filosofem Michaelem Foucaultem, který mnohá díla postavil právě na kritice humanitních věd, dehistorizaci a smrti člověka. Proti historicismu postavil analýzu konečnosti - vztah lidské lidské bytostí k bytí.

Pohled

Na obraze Muriel Blaive není důležité jen postoj v podobě bytí „před“ obrazem, ale i její „pohled“. Zatímco bronzové postavy rozpadajících se obětí komunismu sugestivně směřují k nám a dívají se směrem do objektivu či do tváře potenciálních účastníků symbolického dění, pohled historičky je naopak neúčastný, nezávislý, směřuje stranou či jinam – mimo pohled obětí a nás.

Jakoby již svým „pohledem“ chtěla říci: dívejte se jinam než kam se dívají oběti, protože jejich upřené, „diktující“ pohledy jsou zavádějící pro zkoumání historické otázky toho, co je historická pravda. Jakoby rozpadajícím se postavám minulosti symbolizujícím nejen ztracené a mizející oběti v dějinách, ale i navracejícím se z komunistických lágrů a vězení chtěla mentorsky podotknout: je „důležité pochopit, že komunismus měl své populární stránky“ . (Právo 23. 1. 2014)

Francouzská historička populární stránky komunismu prezentuje už dlouhodobě v rámci banalizačního diskursu: komunistický „systém, jak všichni víme, byl opravdu hloupý a dnes vypadá tak směšně“. (Babylon č. 6/2000)

Je možno označit koncentrační pracovní tábor jako narativ směšnosti komunistického systému?

Obraz Muriel Blaive znázorňuje historika, který se staví „před“ symbolické oběti nejen paradoxně „zády“, ale jehož „nezávislý“ pohled se nesetkává s tváří druhého. Pohled odvrácený od symbolických postav obětí je tím, co francouzský myslitel Emmanuel Lévinas nazval etickou ztrátou odpovědnosti za druhého.

Neznamená minulost obětí pro nás žijící a přeživší naopak výzvu setkat se s jejich pohledy, které vyjadřují i výzvu k daru a službě?

Kompozice

Přední francouzský odborník v oblasti vizuální kultury Jacques Aumont říká, že v minulosti se kladl v rámci kompozice důraz na vycentrování obrazu. V posledních dekádách je ale zřejmé, že část produkovaných obrazů je vedena snahou uniknout takovému centrování a ústřední obraz posunout a podvracet. Odborně se tomu říká „posunutý rámec“ (décadrage) a znamená to, že rámec se vědomě odchyluje od automatického srovnání s pohledem.

Funkce takového rámování jsou symbolické a pracují se sociálními konvencemi. Smyslem posunu je vyprázdnit nebo oslabit střed obrazu, zbavit ho významotvorných předmětů nebo ho alespoň upozadit do oblasti méně významné.

Kompozice obrazu Muriel Blaive představuje ideologickou operaci založenou na decentrování historického významu, na vyprazdňování onoho původního centrálního tématu a předmětu, kde symbolické postavy dějin a události zůstávají stát v určité bezvýznamnosti.

Posunutý rámec zvýrazňuje oddělovací schopnost okrajů obrazu Muriel Blaive , který jakoby chtěl odříznout původní historickou scénu.

Aumont klade otázku, proč se zobrazují postavy na okraji obrazu, a vysvětluje, že posunuté rámování je ideologicky motivovanou snahou uniknout klasickému centrování předmětu.

Jinými slovy, je třeba oslabit centrální historickou kompozici a silné vazby mezi událostmi, děním a historickými postavami. Je třeba rozbít očekávané vztahy, případně vyloučit některé věci z historického obrazu, aby se dosáhlo větší nejasnosti, rozvolněnosti historického (totalitního) rámce a nového silového pole výkladu dějin .

Barva

Obraz nerámuje jen ontologie historického postoje, etika pohledu a posunutý historický rámec, ale i barevný kontrast. Zatímco bronzové postavy obětí komunismu jsou kovově matné, tmavé a nevýrazně šedivé jako totalitní doba sama, obraz Muriel Blaive je pestrý: fialový zimní kabátec, červené tričko, rudé rty, světlá pokožka těla, atd.

V textu, který obtéká kolem fotografického obrazu nejsou žádná temná slova jako „oběť“ či šedivá dobová sémantika slov jako „normalizace“, nemluvě o silně hodnotících a emotivních slovech jako „koncentrační tábory“, „vězení“, „popravy“ nebo „smrt“.

Proč? Odpověď je možno nalézt v její tezi, že dnešní historický slovník má vyjadřovat novou éru „historiků analytiků“, kteří ve svém přístupu k dějinám odmítají klást důraz na politickou moc a mají nahradit polistopadové „historiky-svědky" a „historiky-posuzovače". Podle Muriel Blaive je třeba na místo slovníku zdůrazňujícího politickou moc komunistického režimu, začít zavádět taková slova jako „sociální jistota“, „zpolitizovaný antikomunismus“, „solidarita“ atd. (Babylon č. 6/2000)

Je příznačné, že byť se před rozpadajícími bronzovými těly prezentuje Muriel Blaive jako historička, ve skutečnosti se nechá unášet na módní vlně levicového politického slovníku o „zpolitizovaném antikomunismu“ a čtenář se tudíž nic nedozví o možnosti diferencovaného zkoumání antikomunismu ať už v 50. nebo 70. letech v undergroundu či Chartě 77.

Obraz Muriel Blaive je určen lidem, kteří nemají rádi nedávný temný obraz dějin. Proto zdůrazňuje, že je třeba lidem nabízet nový historický pohled, neboť „komunismus měl své populární stránky“ a že lidem je třeba si dopřát určitou „míru nostalgie po komunistickém období“. (Právo 23. 1. 2014)

Neměl ale i fašismus své populární stránky? A proč bychom podobným způsobem neměli dopřát i neonacistům určitou míru nostalgie po fašistickém režimu?

Co obraz vypráví

Líčí narativ nového historika, který svým ontologickým postojem, etickým pohledem, posunutým historickým rámcem a politickou barvou naznačuje, že k obětem, stejně jako i ke kritikům minulosti je třeba se otočit „zády“. Je třeba založit „společenský smír, jenž by se týkal komunistické historie“. (Babylon č. 6/2000)

Mantrou této nové historické vědy se stává zaklínadlo, že minulost je třeba nestranně metodologicky analyzovat a porozumět a ne hodnotit a posuzovat. Jinými slovy, koncentrační tábory potřebují zdrženlivost ve věci morálního hodnocení, předpokládají vědeckou nestrannost, věcný odstup a hodnotově neutrální terminologii.

Podle této nové historické vědy je neužitečné zkoumat komunismus za pomoci teorie totalitarismu, protože vyjadřuje politický postoj. Proto je třeba založit nová zkoumání na vizi založené na „sociálním přístupu“. Totalitní komunistické dějiny je tudíž vědecky, analyticky a hodnotově nahradit údajně neutrálními „sociálními dějinami komunismu“. (Babylon č. 6/2000)

Za zdánlivě vědeckým postojem historika se skrývá politicky jasně vybarvený obraz, čím více simuluje zdání apolitičnosti, tím více se stává ideologickým obrazem a slovníkem. Tato ideologie je toliko neumně maskována tvrzením, že vize „sociálního přístupu“ k dějinám je nepolitickým počátkem nové éry „historiků analytiků“ , kteří nahradili „historiky-svědky" a „historiky-posuzovače" stavící na politickém postoji. (Babylon č. 6/2008)

Navíc v rozporu s vlastním sloganem „porozumět, nikoli odsuzovat“ Muriel Blaive neustále paušalizuje a používá jazyk založený na národních stereotypech a abstraktním moralizování: Češi se podprahově obávají, Češi v historii neměli štěstí, Češi nepociťovali žádnou odpovědnost, Češi se vidí jako demokratický národ, atd. (http://blisty.cz/art/54469.html)

„Nelíbí se mi česká pasivita. Češi jsou vždycky ochotni vyplnit nařízení, ale jejich vlastní iniciativa je malá. Nejsou schopni něco vymyslet samostatně, vždycky jim někdo musí stát za zády. Kromě toho jsou přímo posedlí hledáním své národní identity.“ (MfD 15.11.2003)

Podle francouzské historičky jsou Zbabělci Josefa Škvoreckého „nejlepším popisem toho, jaká skutečně byla česká spolčenost za druhé světové války. Bylo by dobré, kdyby tyto romány sloužily jako vzor pro budoucí výzkum.“ (http://blisty.cz/art/54469.html)

Co obraz zamlčuje

Ačkoliv postoj, pohled, posunutý rámec a barva jsou základními určeními obrazu Muriel Blaive, nejdůležitější aspekt spočívá v tom, co obraz zamlčuje, jako skrytou zápletku k současnosti a minulosti, v souvislosti s událostmi kolem ÚSTR.

I když se v úvodu říká, že v roce 2010 kandidovala na ředitelku českého Ústavu pro studium totalitních režimů, aktuální obraz se stává němým svědkem toho, co zamlčuje ve svém obraze, a to, že je opětovnou kandidátkou na tuto funkci.

Obraz se tak stává nejen určitou interpretací minulosti, ale především je public relation kandidátky zviditelňující se nejen „před“ symbolickými bronzovými aktéry minulosti, ale především před aktéry současnosti. V textu o tom není samozřejmě žádná zmínka.

V její public relation je zamlčena ideologická a politická prezentace.

Když 10. dubna 2013 členové Rady ÚSTR v čele s Petruškou Šustrovou, Emilií Benešovou, Michalem Uhlem, Janem Burešem a Lukášem Jelínkem, odvolali ředitele Daniela Hermana, pár minut poté zavěsil Michal Uhl na svoje facebookové stránky Tiskové prohlášení Rady o jeho odvolání (sepsané jimi předem a Radou neprojednané!), byla to právě neúspěšná kandidátka Muriel Blaive, jenž mezi prvními napsala: „srdecne gratuluju“. Autoreferenční blahopřání budoucí kandidátky.

Tato gratulace nevzešla z pomsty neúspěšné uchazečky v roce 2010, ani z nihilistické sociální hobbesovské banality, kdy je člověk druhému člověku vlkem, ale ze socialistického přesvědčení založit nový „sociální přístup“ k dějinám.

Po své gratulaci Michalu Uhlovi, domovský deník levicových ostrakistů přetiskl, v rámci public relation této reprezentantky nových sociálních dějin komunismu, její neúspěšnou Koncepci řízení a rozvoje ÚSTR, se kterou se ucházela o post ředitelky již ve výběrovém řízení v roce 2010.

Na bytovém semináři, který vedl v 80. letech filosof a mluvčí Charty 77 Ladislav Hejdánek, kam přijížděli přednášet i významní francouzští filosofové jako J. Deridda, P. Ricouer, A. Finkielkraut, atd. se v rámci kursu politické etiky diskutovala i otázka, zda je hloupost zlo.

Pokud francouzská historička zlo totalitního režimu banalizuje a z ideologického hlediska tvrdí, že komunistický „systém, jak všichni víme, byl opravdu hloupý a dnes vypadá tak směšně“, pak prostřednictvím spojitých filosofických nádob politické etiky na jedné straně zlehčuje zlo systému, aby na druhé vytlačila vlastní hloupost.

Tato hloupost je uměřená nejen vzhledem k její otevřené „srdecni gratulaci“ nad Hermanovým pádem, ale i k tomu, že předem ví, že nesplňuje vypsané podmínky pro výběrové řízení na funkci ředitele/ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů z důvodu potřeby „výborné komunikativní, vyjadřovací a prezentační schopnosti a dovednosti v českém jazyce“. V diskusi s odbornými pracovníky ÚSTR (19.8. 2013) předem upozornila na svou „strašnou češtinu“.

Závěr

Obraz Muriel Blaive vypráví o podmínkách současného levicového výkladu dějin: stojí ontologicky „před“ dějinami odhodlán zaštítit minulost zdánlivě nestranným výkladem, a to na základě pohledu, který s pohledem obětí nemá nic co do směru společného. Svým postojem historička ukazuje svou politickou a etickou orientaci, když například špatnou češtinou gratuluje pučistickým vyhazovačům k jejich práci, aby mohla sama kandidovat.

V obraze je skryta zápletka zmíněného puče vzešlého z „nové éry“ a z čekání na nového funkcionáře historického výkladu, který politicky a institucionálním způsobem hodlají prosazovat členové Rady. Obraz prezentuje v rámci public relation kandidátku nové éry historiků, snažící se založit v Ústavu pro studium totalitních režimů „sociální dějiny komunismu“.

Odložil jsem denní tisk a vrátil se ke knize Gillese Deleuze s uklidňujícím pocitem, že dobré francouzské myšlení nemá nic společného s politicky faustovským beztotalitním narativem založeným na věčném mládí historických věd, které je otočeno zády ke konečnosti člověka uvězněného v čase komunistických dějin.