Předtucha o filmu Libuše Rudinské

V roce 2013 jsem byl osloven režisérkou Libuší Rudinskou, že připravuje celovečerní film o Pavlu Wonkovi. Vzhledem k tomu, že jsem byl jednou z osob, která na pohřbu ve Vrchlabí nesla jeho rakev, požádala mne, zdali by se mnou mohla natočit rozhovor. Z obavy, aby režisérce neunikla důstojnost lidské oběti a rozměr transcendence společenské, existenciální a duchovní, rozhodl jsem se hodinové vyprávění situovat do kostela svatého Prokopa v Praze na Žižkově.

Po roce mě pozvala na premiéru filmu „Pavel Wonka se zavazuje“ (14. listopadu 2014) do kina Lucerna. Po jeho skončení proběhla panelová diskuze. Na adresu režisérky kriticky hovořili zejména František Stárek Čunas a John Bok. Jan Šinágl přečetl dopis bratra oběti Jirky Wonky, který upozornil na skutečnost, že aby dosáhla tendenčního obrazu vystříhala z filmu desítku vrchlabských přátel Pavla Wonky.

Ačkoliv mne pozvala na premiéru, nenašla odvahu mi sdělit, že z mého vyprávění v kostele nic nepoužila, protože chtěla, aby ve filmu dostali prostor především nedůvěryhodní příslušníci StB a nikoliv utrpení člověka a rozměr transcendence.

Rozhodl jsem se proto zveřejnit dopis, který jsem Libuši Rudinské zaslal 28. listopadu 2013, rok před premiérou. V té době režisérka ještě nevěděla jakou bude mít film konečnou podobu, ani jak se bude jmenovat.

Dopis v předtuše mediální katastrofy rozvíjí témata jako je vzpoura méněcennosti, flanďácké slídění hříchů, sekundární znásilňování oběti nebo mytologie hrdinství. Po celou dobu svého filmu Rudinská klade divákovi podobně sugestivní zavádějící otázku jako soudkyně, která poslala Wonku nepřímo na smrt: Jak se vyrovnáte s tím, že byl spolupracovníkem StB?

Dopis předjímá její pervertovaný pohled na historii, kdy při obhajobě svého snímku dnes říká, že Wonka zemřel v podstatě jako zdravý člověk, neboť neuměl tzv. sedět a že jeho smrt má logický rámec.

Filmové dílo Libuše Rudinské zapadá do současného trendu depolitizace komunistického režimu. Je ideologickým pohledem na minulost obdobně jako práce historika Michala Pullmanna, který tvrdí, že disent až do roku 1988 nebo 1989 nehrál téměř žádnou úlohu nebo pohledem politiků jako je Lubomír Zaorálek, Jiří Dienstbier nebo Michal Uhl podle nichž zde žádná totalita od roku ‛68 do roku ‛89 nebyla.



Dopis je krácený a dodatečně opatřen mezititulky.

Nezájem analyzovat smrt v souvislosti s povahou totalitního režimu

Zdravím Libuše, navážu ještě na včerejší diskuzi. Bonhoeffer ve svých Listech z vězení hovoří o revoluci zdola, a vzpouře méněcennosti, kdy davový člověk se začíná vyrovnávat se svou existencí ve vztahu významným historickým osobám teprve ve chvíli, když si je představí v nějaké choulostivé situaci. Tato „satisfakce důvěrnosti“ založení na nedůvěře, která je rozhodujícím motivem pro posuzování druhých nazývá Bonhoeffer „flanďáckým slíděním za hříchy lidí“.

To je i situace časového posunu mezi rokem smrti Wonky (1988) a dneškem (2013). Lidi dnes více zajímá flanďácký rozměr jeho hříchů než to, co je meritorní: a to jeho smrt v souvislosti s povahou totalitního režimu.

Historie má různé časové vrstvy, ale kdybys mohla dělat dokument v době jeho smrti, jen málokoho by tehdy napadlo reagovat na základě satisfakce důvěrnosti a flanďáckého slídění, protože by to bylo jak porno na hřbitově nebo něco silně nekrofilního.

A pak je tu ještě jeden Bonhoefferovský aspekt. Lidé ve snaze vyhnout se veřejnému konfliktu nachází útočiště v „soukromé počestnosti“, kdy však musí zavřít oči a ústa před bezprávím kolem sebe. Právě za cenu sebeklamu se udržují čistými a nepošpiněnými.

Horizont očekávání

Na historii je důležitý jeden zvláštní časový rozměr, a tím je „vize budoucnosti“ či „horizont očekávání“ obsažený v každém lidském jednání. Wonkův konflikt je možno číst i přes to, co on očekával.

To, co dnes zachycuješ je právě ona vzpoura méněcennosti u těch, kteří posuzují Wonku z pozice své soukromé počestnosti. Wonka jim ale nastavuje zrcadlo sebeklamu, protože on se nevyhýbal veřejnému konfliktu.

Samozřejmě, že na jeho smrt nemůžeme jinak nahlížet než z pohledu dneška, ale jeho smrt není dneškem, je historickým letokruhem ke kterému se musíme dostat přes ty novější, které však bohužel zabraňují z mnoha důvodů vidět historický čas ve své aktuálnosti. Kolem této časové události je přirozeně spousta příměsí a nových událostí, které zakrývající cosi původního.

Pavel Wonka používal prostředky, jež považoval za nejúčinnější a to i „přestože si musel být vědom toho, že vedou až k fyzickému ohrožení jeho osoby". Spolu s matkou a bratrem Jiřím poslal dopis Husákovi, ve kterém jej vyzývají, aby odstoupil. Byl obžalovaný „z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky“, neboť „hrubě urazil a pomluvil státní orgán“.

Rozumím tomu, že spontánně a se zklamáním dnes říkáš, že „Wonka má špatnou pověst v místě svého bydliště“. Zaprvé, v maloměstském prostředí, kde on žil nemůže být nikdo prorokem a za druhé, na něho se bude vztahovat flanďácký rozměr dvojnásob, protože vadil všem.

Bloudění v labyrintu zkoumání hříchů

V 90. letech jsem podal trestní oznámení na ženatého muže s dvěma dětmi, který znásilnil sedmnácti letou dívku. První rozsudek soudu zněl podobně: na vesnici má ona špatnou pověst, zatímco násilník je dobrý pracovník JZD a tudíž společensky hodnocen dobře.

Rozměr sekundárního znásilňování je patrný i z hlediska zkoumání historických postav v čase. Je zde však podobné velké nebezpečí jako u znásilněných žen: ten, kdo byl už jednou znásilněn je o mnoho snazší ho znásilnit i po druhé. A zejména prostřednictvím oné soukromé počestnosti. Pro některé lidi je stále obtížná představa, že je možno znásilnit i mravně lehkou a pochybnou ženštinu.

Zjevně se potýkáš s problém, který je spíše epistemologicko-psychologický. Myslím, že jsi při hledání určitého horizontu očekávání zabloudila v labyrintu zkoumání Wonkových hříchů.

Trpící představují laboratoř celé společnosti

Jeden můj zesnulý známý jménem Bohuslav Blažek napsal v knize reflektující problém smrti, (Krása a bolest), že trpící a postižení představují jakousi laboratoř celé společnosti. Jsou průzkumníky tam, kde na mapě lidských zkušeností jsou bílá místa, navrhují a testují strategie a styly pro mezní životní situace, a jsou tedy jakousi skrytou rezervou lidského rodu pro případ extrémních zátěží, drastických změn nebo katastrofických ohrožení.

Palach, Patočka, ale i Wonka používali laboratorní prostředky, jež považovali za nejúčinnější, přestože si museli být vědomi toho, že vedou až k fyzickému ohrožení jejich osoby.

Wonka ostentativně říkal: „Já jsem nevinen a pracovat tady nebudu.“ Podával neustálá hlášení ke kázeňskému řízení. To byla jeho konfliktní vize budoucnosti narážející na stav, který nikdo kolem něho nechtěl měnit.

Asi víš o jeho sebevraždě: údajně i visel, ale byl včas nalezen. Dostali ho „až na samý okraj v Minkovicích, byl mučen v Minkovicích, šlo vlastně o život“.

Přesto lékaři tvrdí, že jeho jednání, hladovka a mutismus (narušení komunikační schopnosti) je účelový. Dr. Heidlerová v listopadu 1987 píše: liboval si v roli mučedníka a bojovníka za spravedlnost. „Nejedná se u něho o vyhraněný politický názor, ale pouze o projev osobnosti s výrazně schizoidními rysy.“ Dnes tato osoba pracuje ve věznice Plzeň ve zdravotním středisku.

Tématizovala jsi v dokumentu otázku, jak tělo křičí?

Wonka byl „laboratoří“ pozdní totality v níž se ukazovalo přesně pokrytectví většinové společnosti. Lidé ve snaze vyhnout se veřejnému konfliktu zavřeli ústa a oči a jen za cenu sebeklamu se udržují dodnes „čistými a nepošpiněnými“. To je ta slavná „šedá zóna“.

Bonhoeffer by řekl, že nejen čin, ale utrpení je cestou ke svobodě.

Tematizovala jsi v dokumentu problém jeho tělesného utrpení? Pokusila jsi se zachytit psychický zlom a vzdor člověka, který odmítá komunikovat se zástupci režimu? Kdy nic nepodepisuje? Kdy používá řvaní a křik o pomoc? Nereaguje na dotazy a jen tvrdí: já jsem tady nevinen a pracovat tady nebudu?

Zatímco většina je srozuměna se symboličností totalitního režimu a respektují její arbitrárnost, Wonka se uchyluje za pomoci výkřiku k sémiotičnosti spojené s artikulujícím tělem. Slovo jakoby pro něho přestalo mít smysl, proto přímo tělesně křičí.

V knize o tělesnosti jsem napsal: Pokud si Pavel Wonka například stěžoval lékaři na mučení ve věznici, odborníci na lidskou duši ze strachu ignorovali jeho tělesnou zkušenost založenou na resistenci a mučení a zkoumali jen jeho psychiku, aby následně mohli účelově tvrdit, že se u něho nejedná o vyhraněný politický názor, ale pouze projev osobnosti s výrazně schizoidními rysy.
Pavel Wonka byl poslední zavražděný tělesností komunistického režimu, podobně rezistoval i Jan Palach nebo Jan Patočka. Politická i osobní nesvoboda je vždy stav tělesnosti.

Tvé oko kamery hledá v člověku červa rozežírajícího jeho morálku

Na problém je možno nahlížet z pohledu toho, čemu existencialisté říkají „hrdinství okamžiku“, i zbabělec a člověk jakkoli pochybný může překročit sám sebe.

V Čechách však čelíme mytologii hrdinství a ta je v tomto prostředí hodně kýčová, stejně jako politika. Proto nemůže být hrdina Wonka, Mašín, atd., protože teologicky řečeno většina slídí po hříchu druhých, zkoumá niternost a vnitřní „ložnicová tajemství“.

Jestliže teologie rozeznává podle Bonhoeffera celého člověka (antropópos teleios), pak je třeba vidět celek. Pravda není v nějakém úkrytu kam pošleme slídivého boha nebo oko kamery, která hledá v člověku červa rozežírajícího jeho morálku, ale je třeba konfrontovat člověka s tím v čem je silný právě v rezistenci.

Člověka nedělá hrdinství, ale účast na tom, co dokázal překročit

Palach, Patočka a Wonka, tři smrti založené na rezistenci jsou trimúrti českých politických obětí, kde nejsou důležití lezoucí červy zevnitř osobnosti, ale v tom, co každý z nich překročil. Člověka nedělá hrdinství, ale účast na tom, co dokázal překročit.

Teze, že v případě jeho smrti šlo pouze o řadu banálních pochybení je tím nejhorším rozuzlením dějinné zápletky, které maskuje, že ve skutečnosti - arendtovsky řečeno - šlo o velkolepou totalitní banalitu zla.

Tato banalita je přesně obsažena v jediné větě svědčící úřednice na soudě proti Wonkovi: „Řval o pomoc, ale já jsem si toho nevšímala“. Je pravděpodobné, že když úřednice přišla domů a uslyšela křik svého dítěte velice rychle ho vyslyšela.

To napětí mezi trpícím člověkem volajícím o pomoc a systémovou totalitní nevšímavostí je signifikantní. V takové situace nelze tvrdit, že umřel na lidskou nevšímavost, shodou okolností nebo banálních pochybení.

Zavražděný společností

Wonku zavraždil systém banality zla, kde oběti řvou, ale my nesmíme slyšet jejich utrpení.
I mučení je něco běžného pro lékaře, ten se přece tělesností mučení nezabývá, zabývá se jen „psychickou obžalovaného“ jako Frankenstein z expertního vědeckého hlediska.

Opakuji: Wonka byl zavražděný společností. Jeho případ ukazuje přesně na podstatné rysy totalitní společnosti. Svým jednáním a vzdorem ohrožoval každé sluhu systému, od obyčejného tzv. „slušného“ dozorce, přes policajta, soudce, až po lékaře atd. Byl zavražděn, protože ohrožoval pokrytectví a „počestnost“ druhých, nejen jenom reprezentativní struktury moci. Proto „musel“ zemřít.

Obdobně „počestný“ a odborný postoj zaujal lékař, který v roce 1987 napsal: „Netrpěl žádnou duševní poruchou v době spáchání trestného činu, jde o psychopatickou osobnost, polymorfní se senzitivní vztahovačností a kverulačními rysy.“

Kpt. Dr. Sochůrek napsal pedagogicko-psychologickou charakteristiku, podle něho Wonka si pouze „myslí“, že je mu ubližováno, má převrácený hodnotový a normativní systém. Jen obtížně je schopen adaptace, sankce a tresty uspokojují jeho anomální až patologickou touhu „být ukřivděným a mučedníkem“.

V den pohřbu zamrzl čas

Na tehdejší události lze nahlížet samozřejmě z různých hledisek. Mě osobně zajímá hledisko nečasovosti. Den jeho pohřbu vnímám ve své paměti jako kdyby zamrzl čas. Nejen většina účastníků, ale i lidé na ulicích cítili, že se stalo něco, co všechno překračuje, tedy i každodenní čas.

Vnímal jsem tu „němost“ chvíle jako kdyby zamrzl čas, i když vše bylo v zvláštním pohybu. Jako když běží němý film. Něco jakoby v té historické situaci chybělo. Něco v tom totalitním režimu „neběželo“, „nefungovalo“, a o tom byla společenská shoda.

V totalitním systému se něco na chvíli zaseklo, něco, co každý systém překračuje a narušuje.
Z poznání tohoto zamrznutého času je nutno nahlížet na základní skutečnosti. Například, že lidé, kteří stáli za jeho stíháním, nebyli nikdy určeni nebo že v jeho době nebylo zjištěno porušení socialistické zákonnosti. Že mohl řvát o pomoc jak chtěl, ale společnost si toho „nevšímala“. Že dotyčný lékař nebyl za zanedbání povinné péče o vězně příslušným způsobem sankcionován. Že 27. dubna 1988, den po Wonkově smrti, udělil dr. Gustav Husák ministru spravedlnosti ČSR JUDr. Antonínu Kašparovi řád Vítězného února. Že JUDr. Marcela Horváthová byla roku 1992 doživotně jmenována soudkyní.

Revoluce zdola a vzpoura méněcennosti

Revoluci zdola a vzpouru méněcennosti věrohodně prezentuje soudkyně Pavla Wonky ve známém telefonickém rozhovoru Jana Šinágla se soudkyní Marcelou Horváthovou:

Š - Jistě tušíte proč volám. Nechcete se někdy nějakým způsobem vyrovnat s kauzou pana Pavla Wonky?
H - A jako jak si to představujete?
Š - Je nesporné, že patříte k osobám, které mají nezpochybnitelný podíl na tom, že byl poslední komunisty v podstatě zavražděnou obětí v dubnu 1988.
H - Vážený pane Šinágle, já jsem to odsoudila a to je vše co s tou věcí mám společného.
Š - A Vy opravdu nemáte výčitky svědomí, že jste…
H - Ale za co?
Š - Ale vždyť ten člověk byl těžce nemocný…
H - Ale on nebyl těžce nemocný! To tvrdíte Vy a okruh Vašich, já nevím známých a přátel, nebo jeho rodina, ale on v té době nebyl těžce nemocen. To tvrdíte jenom Vy furt dokola.
Š - A proč tak rychle zemřel po Vašem odsouzení?
H - On pokud je Vám známo tak zemřel na plicní embolii. Tak umírá spousty lidí a to si zavinil v podstatě sám, protože se odmítal pohybovat. On se nehýbal ne protože by nemohl, ale protože nechtěl. Takže v tom je veliký rozdíl. Vždyť tam byly i posudky. Pitevní posudek nezávislých amerických lékařů.
Š - Čili on to všechno hrál?
H - On to všechno hrál! A jak se třeba vyrovnáte s tím, že byl spolupracovníkem StB?

Bayerova zpráva

Mnozí lidé upozorňují, že vězeňský lékař MUDr. R. Pek povolil, aby těžce nemocný Wonka (byl již na invalidním vozíku) souzen, když byl jako lékař soudkyní JUDr. M. Horváthovou na zdravotní stav vězně dotázán. Ta si měla při viditelném zhoršení Wonkova zdravotního stavu vyžádat odborné lékařské vyšetření souzeného. To však neučinila. Členové komise ČNR podali návrh Lékařské komoře, aby dotyčný lékař byl za zanedbání povinné péče o vězně příslušným způsobem sankcionován. Z Lékařské komory však přišla zamítavá odpověď se zdůvodněním, že se minulými případy nebude zabývat.“

Na smrt Pavla Wonky je nutno nahlížet i prizmatem existence tzv. Bayerovy zprávu - rozbor nezákonností poúnorového režimu vypracovaný před pětadvaceti lety pracovníkem revizního odboru Generální prokuratury. Zpráva za pomoci archivních materiálů, zejména písemností někdejší státní prokuratury a státního soudu ukazuje, jak teorie zostřování třídního boje klestila cestu zločinné justiční praxi. JUDr. Karel Bayer byl prokurátorem na revizním odboru Generální prokuratury v letec 68-69, po roce 1970 pracoval jako podnikový právník. Zpráva o vzniku a příčinách nezákonností čs. prokuratury byla po dokončení okamžitě založena ad akta.

"Bayerova zpráva je poctivá, obsažná a objevná studie. Ukazuje na konkrétním podkladech a interních aktech, jak se tehdy dělala kabinetní justice. Když jsem četl, jak byli prokurátoři nuceni účastnit se porad o rozsudcích a prosazovat ministerstvem předem schválená rozhodnutí o vině i trestu, jak šli soudci čtyřikrát až pětkrát posvěcovat rozsudek na stranické orgány, nebo jak bylo navrhováno, aby příslušníci StB seděli u procesu a kontrolovali jeho průběh, otřáslo to mnou."

Co ztrácíme s odstupem času

Z hlediska povahy totalitního režimu není náhodné, že se Wonka ocitl na pověstném pavilónu č. 17 v Bohnicích, kde mimochodem prohlásil o vychovateli, že „s takovým volem jednat nebude a že má jít doprdele“.

V roce 2000 ÚDV podala obvinění kvůli nezákonné hospitalizaci. Tehdy Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) se rozhodl obvinit šest až osm osob, které podezíral, že nezákonně posílaly do blázince lidi nepohodlné tehdejšímu komunistickému režimu. Počet obviněných tehdy nebyl konečný. "Otevíráme jedno z nejpečlivěji střežených tajemství někdejšího komunistického Československa. Zneužívání psychiatrie je neobvykle choulostivou kauzou. Dotýká se nejen zákonnosti, ale i lékařské etiky," řekl náměstek ředitele ÚDV Pavel Bret. Podle zdroje UDV prošlo mezi lety 1949 a 1989 tajným pavilonem celkem 11 301 osob.

P.S. Na závěr ještě ocituji z dopisu, který jsem napsal Prečanovi:

Jde spíše o Améryho problém „bez viny a trestu“, kde čas ztráty má strukturu nejen něčeho neomezeného, ale navíc i toho, co se dál ztrácí s odstupem času. Jean Améry si například uvědomil, že některé věci ztratil „navždy“ až 27 let poté, kdy se vrátil z koncentračního tábora z Osvětimi s pětačtyřiceti kilogramy živé váhy v pruhovaných hadrech. Je to stav, kdy „minulost je zničehonic zasypána“ a člověk nemá „ani dějiny“.

P.S. v roce 2014: Co jsme ztratili čtvrt století let po Wonkově smrti?