O pochybné kreténizaci společenských problémů

02. 04. 2019 | 09:31
Přečteno 5144 krát
psáno Dušanu Vozárymu


Hudebník Dušan Vozáry se nedávno soukromě pozastavil nad nadšeným přijetím textu Bianky Bellové Proč nejsem feministka1 mezi jeho FB přáteli, tedy komunitou, od které by očekával spíše kritické zhodnocení textu.

Člověk většinou nepíše čím není, protože by se jednalo o zvláštní ontologickou redundanci. Každý „je“ vždy více tím čím není, než tím čím je. Když se ale rozhodne zdůraznit čím není, je ve hře určitý společenský statement.

To si uvědomil i spisovatel Karel Čapek při psaní svého věhlasného textu Proč nejsem komunistou?, neboť v úvodu říká, že lidé si kladou negativní otázky, když jde o důležitý názor nebo životní víru. Nebýt něčím totiž není pouhý zápor, nýbrž jisté „krédo“.

Spisovatelka Bianca Bellová se v duchu Čapkova žánru pokusila sepsat vlastní krédo. Že se jednalo jen o pokus, to dosvědčuje skutečnost, že nepochopila literární žánr tohoto „kréda“, v němž jde o spojení osobního a politického, jednotlivého a obecného. Její prvotní pochybení se tak týká literární tropiky.

Bažiny antifeministického etnocentrismu

Vlastní „krédo“ totiž pojala proklamativně nepoliticky, neboť v úvodu zdůraznila, že feminismus poměřuje pouze podle „osobních zkušeností“. Například svými „osobními“ pracovními úspěchy: „řídila jsem oddělení s ročním marketingovým rozpočtem 120 milionů korun, plat jsem měla vyšší než většina mých mužských kolegů ve vedení firmy“. Nebo uměleckými úspěchy: „dostala jsem nějaké literární ceny, začala jsem dostávat pozvánky na literární festivaly, ke kulatým stolům a do porot a nevybavuji si, že bych tam někdy byla jediná žena“.

Apolitické „krédo“ zakončila sebe-uspokojivým tvrzením: „ve své práci jsem žádnou diskriminaci nezaznamenala“. Pokud diskriminaci připustila, pak ta se týkala jiného kulturního světa. Například ji „členové saúdskoarabské delegace na konferenci nepodali ruku“.

Je signifikantní, že kritické senzory spisovatelky Bellové se aktivují pouze v prostředí odlišných kultur, společností a zemí a že si neuvědomila, že ve svém krédu zabředla do bažin etnocetrismu.

Svým tvrzením „cizí muži mě neznásilňovali, neosahávali, ani na mě nepořvávali vulgarity“ konotuje tři mylné předpoklady.

Za prvé, že feministkou se žena stává teprve poté, co se stane objektem sexuálního násilí. Za druhé, spisovatelka vzbuzuje dojem, že by se vážněji zajímala o feminismus, teprve kdyby se sama stala obětí „osobního“ sexuálního násilí. Za třetí, a to je podstatné, jakoby násilí na druhých ženách nemohlo legitimizovat autentický „osobní“ feminismus.


Privátní únikové strategie

Tato politicky mytologická argumentace prozrazuje, že antifeministické krédo je založeno na únikové strategii před politickou realitou a společenskými problémy. Bellová zjevně nechápe, že svým zdůrazňovaně „osobním“ postojem se dostala do blízkosti lidí, kteří za normalizace obdobně tvrdili, že nemají žádnou negativní zkušenost z komunistických represí a tudíž nemají potřebu být vůči režimu kritičtí. I oni si vystačili s privátními únikovými strategiemi, které jsou dnes předmětem mnoha historických, sociologických a filosofických studií.

V rozporu s čapkovským literární žánrem politického „kréda“ Bellová tvrdí, že jí jde pouze o její „osobní zkušenosti“, z které „nelze vyvozovat žádné obecné závěry“.

Kontradikce jejího antifeministického kréda spočívá v tom, že se na jedné straně vztahuje k výsostně politickým problémům, na druhé straně se politično popírá tvrzením, že úvahy zůstávají jen v „osobní rovině“ bez jakéhokoliv nároku na zobecnění.

A aby se ještě více zapletla do svého intelektuálního chaosu, zároveň tvrdí, že „k obecným závěrům je třeba statistika a daty podložený výzkum“.

Z jejího textu je zřejmé, že se nikdy nezajímala „A History of Women“, protože by jinak musela vědět, že ženy, které bojovaly za svá práva a svobody, k tomu nepotřebovaly žádnou statistiku a daty podložený výzkum. Na to, aby si uvědomily, že existuje systémová nebo strukturální diskriminace a nespravedlnost k tomu je prvotně zapotřebí pouze kritické myšlení.

Bellové technokratický pohled na feminismus je nejen ahistorický, ale i kognitivně neempirický.


Kreténizace společenských problémů

Když se ve svém antifeministickém krédu rozhodla popsat problém domácího násilí, příznačně ho zredukovala na čistě „osobní“ rovinu“, neboť podle ní „vypovídá spíše o tom, že si ženy vzaly kretény, než o čemkoliv jiném.“

Tradiční etickou augustinovskou otázku „unde malum“, tedy odkud pochází zlo, zredukovala na čistě privátní záležitost a medikalizovaný problém spočívající v tom, že si ženy vybírají za partnery muže, kteří se vyznačují utlumeným tělesným a duševním vývojem.

Její argumentační linie připomíná pseudoliberální polistopadovou demagogii, kdy někteří rádoby pravicový politici obdobným způsobem tvrdili, že například chudoba není de facto politický nebo sociální problém, ale spíše osobní problém lidí, kteří jsou ekonomicky neaktivní, protože jsou líní.

Bellová nejenže společenské problémy únikovým způsobem ideologicky „privatizuje“, ale dokonce je „kreténizuje“. Navíc se nad druhé ženy povyšuje, neboť těm, které se staly obětí násilí demagogicky říká: je to vaše vina, že jste se spolčily s kretény.

Nejrůznější studie týkající se partnerské násilí, navíc vyvracejí předsudek, že by se násilníci rekrutovali pouze z jedné například nejnižší sociální vrstvy.

Ve svém antifeministickém krédu razí osobitý diskurs viktimizace obětí z pozice sociální saturovanosti. Pachatelkami domácího násilí se tak jeví být oběti či neúspěšné ženy, které si za své partnery vybírají kretény.

Spisovatelce zjevně nedochází rozpor, že pokud tvrdí, že vychází pouze z „osobní zkušenosti“ z níž nelze vyvozovat žádné obecné závěry, že právě „kreténizace“ společenských problémů je nejen extrémní generalizací, ale navíc sociálně narcistickým pustým a ješitným tlachem, který je symptomem autorčiny povrchnosti a neempatičnosti.


Od kréda Karla Čapka k povídání Josefa Čapka

Z lingvistického, ale i sémantického hlediska je zřejmé, že Bianca Bellová se o problém domácího násilí hlouběji nezajímá, ostatně ji nezajímá ani feminismus. Přesto má ale potřebu zaujmout na základě „osobní zkušenosti“ politické krédo, které však v vzápětí podvrací tvrzením, že jí nejde o žádné obecné politické úvahy a závěry.

Nabízí se otázka, proč se úspěšná podnikatelka a spisovatelka rozhodla pro literární žánr politického „kréda“, když ho antipolitickým způsobem torpéduje, vulgarizuje a banalizuje a specifické společenské problémy redukuje na čistě privátní potíže neúspěšných žen.

Pokud se feminismus druhé vlny nesl v duchu hesla „The personal is political“, potom je zřejmé proč Bianca Bellová společenské problémy privatizuje prostřednictvím své teorie „kreténizace“ společenských problémů a proč vlastně nemůže být feministka.

Je samozřejmě nepředstavitelné, že by Karel Čapek na jedné straně veřejně vysvětloval proč není komunista a na druhé tvrdil, že se jedná jen o jeho privátní názor, bez obecných nároků a souvislostí. Byť se vymezuje vůči komunismu na základě „osobního svědomí“, kriticky zobecňuje a odsuzuje například komunistickou politiku násilí, třídní nenávisti a jeho nelidskost.

Spisovatelka si sice formálně vypůjčila literární žánr politického kréda, tak jak ho například prezentoval spisovatel Karel Čapek, jenže tento žánr uchopila způsobem jako povídání o pejskovi a kočičce, když se rozhodli si k svátku udělat dort, které však sepsal Josef Čapek. Její druhotné pochybení je opět literární.


Zlo nemá povahu systému, protože je jen dílem kreténů

Právě i proto ji nečiní žádnou potíž opustit vlastní předsevzetí, že se bude držet „osobní zkušenosti“ a v duchu deus ex machina vytváří silně generalizující tvrzení, že znásilňování a domácí násilí je sice „svinstvo“, ale „není genderově specifické ani systémové.“

Nejen feministická, ale i jiná odborná literatura přesvědčivě dokazuje, že sexuální násilí nelze redukovat ani na privátní problém žen, natož vulgarizovat v rovině „kreténizace“ společenských problémů, protože toto specifické násilí je vždy součástí nějakého politického systému, společnosti a kultury. I relativně nedávná občanská válka na území bývalé Jugoslávie přesvědčivě ukázala, že tamní masové znásilňování žen bylo strategicky systémové a v žádném případě nebylo dílem nějakých jednotlivých „kreténů“.

Ostatně stačí si přečíst například knihu Helgy Amesbergerové, Katrin Auerové, Brigitty Halbmayrové o sexualizovaném násilí v nacistických koncentračních táborů nebo publikaci o znásilnění od Joanny Bourkeové.

Bianca Bellová není schopna si ani položit otázku, že pokud je někdo tzv. od přírody tělesně a duševně vývojově utlumený, jak potom může být za své činy zodpovědný?

Samozřejmě, že spisovatelka může vysvětlovat, že se ve svém krédu vyjadřuje s literární nadsázkou, jenže právě její literární fikce funguje jako balsám na duši pro mnohá mužská ega. Pokud se totiž násilí děje ze zvůle samotné přírody, potom se její krédo jeví nejen jako racionální, ale vlastně i hluboce humánní, neboť chrání násilníky, aby nebyli z nepatřičnosti vzati k zodpovědnosti.

Navíc jestliže jsou násilníci jen „kreténi“, odpadá i morální povinnost jednat s viníky jako s autonomními subjekty.

Ve svém antifeministickém krédu Bellová tvrdí, že feminismus poukazuje na problémy, které ona považuje již za „vyřešené“ nebo dokonce „vymyšlené“. Spisovatelka zjevně nedomyslela vlastní „privátní“ logiku. Problémy jsou vyřešené jen „osobně“ v její hlavě, nikoliv obecně, tedy především politicky, společensky a kulturně, protože na to její teorie „kreténizace“ společenských problémů evidentně nestačí.

Feministická snaha například zvýšit společenskou roli žen, reflektovat kriticky „osobně-politický“ vztah mezi pohlavími nebo analyzovat hegemonii mužů, stejně jako reflektovat celou řadu dalších problémů, to je podle spisovatelky zcela zbytečné, protože všechno je už „vyřešené“- privátně v její hlavě.


Nejsem feministka, ale...

V duchu svého etnocentrismu dochází na závěr literárního „kréda“ k názoru, že pokud jde o feminismus, potom ho akceptuje pouze v islámském světě.

V islámské světě se pro ni „svinstvo“ stává najednou systémové a feminismus je vzat na milost. Například připomíná „systematické znásilňování“ žen a dívek členy z radikální islámské teroristické organizace (ISIS). Dokonce generálně obviňuje „západní feminismus“ z toho, že tam, kde hrozí ženám reálné nebezpečí, tam se feministky neangažují a vystačí si jen z „máváním praporem ideologie“.

Bellová vytváří skoro až perverzní představu, že raison d'etre feminismu začíná až ve společnosti, kde se praktikuje ženská obřízka, sexuální otroctví a systematické znásilňování žen a dívek. Legitimitu ženských práv tak snižuje na holé přežití žen a dívek. Jinými slovy, feminismus první a druhé vlny nemá politickou oprávněnost.

Poslední slova jejího vyznání: „dokud bude feminismus místo pomoci potřebným mávat praporem ideologie, potud nebudu feministkou“, jsou jen pomyslnou třešničkou, kterou se rozhodla umístit nikoliv na vrchol pomyslného kočkopsího dortu, ale přímo do centra svého snobského tlachání.

Její osobní vyznání je tak možno zařadit do rozporuplné tradice polistopadového českého feminismu: „jsem feministka, ale...“. Bellová tuto verzi pouze převrací a říká: Nejsem feministka, ale…


Ženy jsou menšina

Pokud čtenář dle literární konotace očekával, že spisovatelka bude obdobně jako Karel Čapek polemizovat s klíčovými politickými tématy, musel být nutně zklamán, protože ve svém krédu nereflektuje ani problém společenské hegemonie mužů, ani sexismus, ani problém rovnosti, ani problém domácí práce z hlediska společenské produktivnosti, ani feminismus druhé vlny, nemluvě o jeho postmoderní verzi.

Představa, že by jako spisovatelka mohla dokonce zasvěceně polemizovat s předpoklady ženského psaní (écriture féminine), patří do zcela jiného literárního žánru (science fiction).

Proto nejsou v jejím textu ani zmiňovány ženy jako Virginia Woolfová, Simone Beuvoirová, Betty Friedanová, Germaine Greerová, Carole Patemanová, Noami Wolfová, Julia Kristeva, Pam Morrisová, H. Nagl-Docekalová, Elizabeth Dillerová, Kaja Silvermanová a další.

Text Proč nejsem feministka je únikovým žvástem post-normalizační antifeministky, která ví, že právě negativní soudy se dnes módně daleko lépe vyjímají „v knoflíkové dírce místo stranického odznaku“, neboť jak říká T. H. Adorno, mají lepší vyhlídku na společenský konsesus než soudy pozitivní.

Dušane, je to přesně v duchu Deleuzovy a Guattariho poznámky, že nikdy není problém získat většinu. Jenže ženy, jakkoli početné, jsou menšina, definovatelná jako stav a „tvoří se jen tak, že umožňují stávání se, které nevlastní, do něhož musí samy vstoupit, stávání-se-ženou, týkající se celého člověka, mužů i žen“. Ve francouzské myšlenkové tradici je feminismus o „stávání se“, není o „bytí“.

A o tom vypráví tento kritický text, který zároveň pozitivně vysvětluje proč jsem feminista.


1 - Bellová, Bianca: Proč nejsem feministkou, 22. 3. 2019, in: http://www.iliteratura.cz/Clanek/41307/bellova-bianca-proc-nejsem-feministkou

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy