Čtyřhodinový dokumentární film režiséra Dana Reeda Leaving Neverland vypráví jiný příběh než ten, který je možno vyčíst z běžné reakce lidí, ať už s poselstvím filmu souhlasí, nebo ho kritizují.

Film spíše než studií o sexuálním zneužívání je dokumentem o funkci pop kultury v rámci politického systému.

Sociolog hudby Theodor Adorno napsal, že nebezpečí pop music spočívá v tom, že podporuje pasivitu a konformitu s politickým systémem. V této hudbě je vše okamžitě jasné, vychází se vstříc stereotypnosti a ideologické strnulosti, což je předpoklad její komerčnosti a společenské infantilizace.

Pop music vděčí za svou moc schématu ideologické simplifikace, kdy posluchač či divák nemá kontrolu nad svým já. Jinými slovy, toto umění skrývá své ideologické předpoklady v rozmanitých záhybech estetické nadřazenosti.

Právě tyto nepolitické předpoklady vytvořily i v případě zpěváka Michaela Jacksona půdu pro kontrakt s mnohovrstevnatou mocí peněz, politiky a veřejného vlivu.

Politika zapomnění a idiot hudby
V Knize smíchu a zapomnění popisuje spisovatel Milan Kundera, že když zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, tehdejší nejvyšší komunistický představitel normalizace Gustav Husák byl zděšen a napsal mu do Frankfurtu osobní dopis, v němž byla klíčová věta: „my pomůžeme vám, vy pomůžete nám“.

Skutečnost, že do emigrace odcházeli významní vědci, sportovci nebo umělci, zas tak představiteli totalitárního režimu nevadila, ale protože Karel Gott reprezentoval hudbu, nad kterou nemá jeho posluchač kontrolu, Husák jako „prezident zapomnění i idiot hudby“ patřili k sobě: „Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

O pár let později, v roce 1977 se Karel Gott postavil do čela tzv. Anticharty. Přesně v duchu mocenské dohody mezi politickým režimem a rolí pop music: „my pomůžeme vám, vy pomůžete nám“. Jak Husákova politika, tak i Gottova hudba vycházely ze stejných ideologických předpokladů: pasivity, konformity a ztráty kontroly nad svým já.

I v Chartě 77 se následně ozvaly hlasy na obhajobu Karla Gotta ve snaze oddělovat umění od politiky. Tito lidé nechápali, že pop music je „politikou“.

Jacksonism jako součást společnosti spektáklu
V souvislosti s filmem Leaving Neverland se objevilo stejné schéma, kdy se na jedné straně hovoří o králi popu a na druhé straně se odděluje a privatizuje jeho osobní život. Jenže umění amerického zpěváka stejně jako osobní život byly součástí vrstevnaté moci: jacksonismu.

Americký teoretik kultury Marcus Greil říká, že jacksonismus „oslavoval novou americkou skutečnost, tvrdící, že pokud nejste na vrcholu, neexistujete.“ Jacksonismus byl oficiální nejen proto, že byl legalizován prezidentem Spojených států, ale že ilustroval politické rozdělení a sociální výlučnost, jejímž ohniskem byl Washington jako sídlo politické moci a Madison Avenue, jenž je symbolem amerického reklamního průmyslu.

Zpěvák například za 5,5 milionů dolarů umožnil, aby byl použit jeho hit z desky Thriller „Billie Jean“ v reklamní odrhovačce na Pepsi pod názvem „You're a whole new generation“. Následně převzal ocenění od prezidenta Rolanda Reagana i za to, že svolil, aby mohl být jeho hit „Beat It“ ze stejnojmenného alba použit v reklamě proti řízení vozidel pod vlivem alkoholu.

Marcus Greil popisuje, že když v roce 1984 prezentoval Michael Jackson své turné „Victory“, ten kdo chtěl jeho koncert navštívit, musel poštou předem objednat a zaplatit aspoň čtyři vstupenky za 120 dolarů, a to bez jakékoli záruky, že se díky množství zájemců na koncert vůbec dostane. Šlo o to, že předem vybrané peníze si Jacksonovi ponechají, uloží je na tříměsíční termínované vklady a shrábnou veškeré úroky.

V lavině organizované publicity, epidemie šířících se klepů a pocitu každodenní novosti fungoval politicko-korporátní jacksonismus jako dokonalý zbožní systém založený na spektáklu, který mění skutečný svět na pouhé hypnotizující obrazy.

Součástí jacksonismu byl i filantrokapitalismus - výnosy z prodeje z některých písní šly... na podporu dětí.

My pomůžeme vám, vy pomůžete nám
Vliv jacksonismu se ukázal zejména v roce 2005, kdy porota vrchního soudu státu Kalifornie osvobodila Michaela Jacksona ve všech deseti bodech obžaloby a kdy mu hrozilo až dvacetileté vězení za sexuální obtěžování.

Dnes soudkyně Eleanor Cook ale tvrdí, že byla donucena, aby Jacksona zprostila viny. Porota vrchního soudu zřejmě nehodlala jít proti politicko-korporátnímu systému založeném na jacksonistickém spektáklu.

Rozhodnutí poroty potvrdilo obecnou „normalizační“ společenskou smlouvu mezi pop music a politickým systémem. I v tomto případě platí Kunderova slova: „Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

I skutečnost, že samotné oběti svědčily ve prospěch Michaela Jacksona není problémem individuálně psychologickým, ale spíše sociálně společenským a politickým, zejména poté, když Jacksonovi právníci začali veřejně vyhrožovat obětem a zpěvák manipulativním způsobem nutil své oběti k brainwashingovému „doznání“ své nevinnosti.

I infantilizace pachatele a infantilizace rodičů dětských obětí jde ruku v ruce s funkcí samotné pop kultury, která má společnost zinfantilizovat.

Pop kultura jako politické stínítko penetrované lidské kůže
Jedna z komerčně nejúspěšnějších umělkyň Barbra Streisand v souvislosti s filmem Leaving Neverland prohlásila, že ačkoliv věří obětem, tak je přece zneužívání Michaelem Jacksonem nezabilo. Její slova odhalují stínítko politického problému.

Když si v koncentračním táboře Buchenwald členové nacistické strany vytvářeli z kůže obětí stínítka na lampy, byl to politický problém, protože se zabíjelo. Když ale na základě mocenské smlouvy mezi pop music a politickým systémem dochází k systémovému zneviditelňování penetrace lidské kůže, tak to se za politicky vážný problém nepovažuje.

Who's bad aneb Bad is Bad
Ve světě umění převládá metafyzický platonismus v podobě předsudku, že dosažené estetično existuje mimo bytí a poznání a samotné umělecké dílo nesouvisí s životem umělce. Umění údajně není kontaminované ani pohlavím, ani politikou a už vůbec ne způsobem našeho mravního vědomí a jednání.

Tuto separatistickou teorii, která se v různých modifikacích objevuje už od dob řeckého filozofa Platona, si osvojili nejen mnozí hudební kritici, ale zejména mnozí fanoušci Michaela Jacksona. Sdílí ji ale i hudební fanoušci Karla Gotta v souvislosti s Antichartou, a paradoxně i někteří příznivci filosofa a undergroundového básníka Egona Bondyho v souvislosti s jeho dlouholetou ideovou spoluprací s StB.

Není to však samo dílo, které určuje jednou provždy neměnnou apercepci, ale vždy je to pohyblivý nestabilní a různorodý kontext, který určuje „porozumění“. Ostatně jak připomíná právě Adorno, i významy se nevyvozují ze slov, nýbrž jsou postižitelné jen ze souvislostí.

Hudba není neměnné ontologické pole, neboť jeho atraktivita může klesnout stejně rychle jako Jacksonův inkriminovaný ranč Neverland, který se v roce 2015 prodával za 100 milionů dolarů, avšak v březnu roku 2019 jeho cena klesla skoro o 70%.

A tak závěrečné otázce Michaela Jacksona „Who's bad“, kterou je možné nalézt na jeho hudebním albu vydaném v roce 1987 pod názvem Bad, můžeme v kontextu filmu Leaving Neverland rozumět jako kryptogramu jeho vlastní existence.

Po kultu osobnosti nastává období bourání politických pomníků
Rok po smrti Michaela Jacksona se v roce 2010 podařilo jeho českým fanouškům prosadit umístění sochy krále popu v Praze na Letné. Dvoumetrová socha od akademické sochařky Daniely Kartákové měla být příznačně umístěna jen 300 metrů od bývalého Stalinova pomníku. Proti návrhu se však začala ohrazovat odborná veřejnost a zejména mnozí umělci.

Výtvarník Jiří David například prohlásil: "Pro mě je nepřijatelné, aby věci, které jsou kvalitní, nebyly do Prahy z nějakých podivných důvodů vpouštěny, a přitom něco, co nesouvisí s uměním, do Prahy bez problémů vpuštěné bylo a ke všemu na tak exponované místo.“ David Černý sarkasticky poznamenal, že pokud bude na Letné zpěvákova socha skutečně stát, měly by tam být i sochy Heleny Vondráčkové a Karla Gotta.

Dílo sochařky Daniely Kartáková nakonec stejně neuniklo osudové ironii a bylo umístěno u dětského domova na Zbraslavi. Snad aby tak děti mohly mít v jisté distanci dobrý výhled na homopedofilního umělce.

Kdyby však socha byla umístěna na Letné, asi by ji potkal osud Stalinova pomníku, protože poté, co se mění společensko-politické poměry, a to nejen na základě politického odsouzení kultu osobnosti, ale i prostřednictvím například kampaně MeToo, zdá se být Jacksonův kult neudržitelný.

A to je skutečné poselství filmu Leaving Neverland, které nám vypráví nejen příběh o mocenské smlouvě mezi pop music a politickým systémem, ale zároveň i to, proč se světová veřejnost prostřednictvím komerční televizní stanice HBO dozvídá o událostech jakoby až dnes, přestože byly známé víc jak dvě desetiletí. Jacksonistický spektákl nedokáže prostě již politicky hypnotizovat.

Král popu je v politickém smyslu mrtvý, ať žije nový popový král!