Když jsem se loni před Mikulášem chystal na návštěvu naší aklimatizační a chovné stanice v Dolním Dobřejově, zrovna napadl sníh. Všichni mi začali cestu rozmlouvat. Jako bych se chystal za polární kruh a nikoli kus za Prahu, třebas i na Českou Sibiř. Usmíval jsem se tomu do chvíle, než pan Sumerauer v mém služebním autě s náhonem na všechna čtyři kola poznamenal: „Prý se chystáte na Dobřejov. No, proč ne… Pan Karda tam má traktor, tak vás s ním vytáhne.“

A skutečně to byla osudová cesta – i když zcela jinak, než by kdo čekal. Začalo jí velké dobrodružství, které se pozvolna blíží svému vyvrcholení.

V Dobřejově mě pan Karda zavedl ke stádu klisen koně Převalského. V hlubokém čerstvém sněhu a s typicky skloněnými hlavami, porostlé dlouhou a hustou zimní srstí, tak odlišnou od srsti převaláků v Praze, na mne nesmírně zapůsobily. Jako bychom se na okamžik přenesli na pláně Centrální Asie…



Pan Karda mi začal klisny jednu po druhé představovat. Kordulu, Viktorii, Queenu, Uršulu... Vyprávěl mi o jejich původu i o jejich povahách – a u některých z nich ještě dodával, že už léta čekají na přepravu do Mongolska. Podobné to bylo o chvíli později u stáda hřebců… Týden po týdnu a měsíc po měsíci čekali převaláci v Dobřejově, klisny zvlášť a hřebci zvlášť, na transport, o kterém už nikdo nevěděl, kdy by mohl přijít. Stárli, a aniž by měli možnost se rozmnožovat, čekali na koňského Godota.

Kdybych Kordulu, Uršulu, Lomaxe, Nepomuka a další koně Převalského neviděl na čerstvě napadlém sněhu na České Sibiři, asi bych se smířil s tím, že transporty, organizované ze Švýcarska, zkrátka ustaly a že se nedá nic dělat. Z kanceláře by se to asi zkousnout dalo. Jenže v zasněženém Dobřejově jsem si začal přát, aby snahy o návrat divokých koní do Mongolska nadále pokračovaly – a aby alespoň někteří z našich převaláků dostali možnost rozběhnout se po nekonečné stepi …

Ještě v Dobřejově jsem prohodil, že bychom alespoň několik koní měli do Mongolska poslat sami, bez ohledu na to, co vymyslí ve Švýcarsku. Teď, když se ohlížím zpátky, nejsem s to s jistotou říct, jak moc vážně jsem to v tom okamžiku myslel. Ale že jsem pořádně nevěděl, o čem mluvím – tak to jsem tedy nevěděl!

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha

Psáno pro Deníky VLP.