Z Ostravy nám do zoo přišlo notářské vyrozumění ve věci dodatečného projednání dědictví po paní Žofii K. Pozoruhodné jsou na něm hned první dva řádky, kde se uvádí, že dotyčná zemřela v požehnaném věku 88 let již roku 1960.

Ano, dědíme - a to po paní, která své mládí prožila v předminulém století, přičemž dědické řízení se uzavírá jedenapadesát let po jejím úmrtí.
Z neznámých důvodů bylo toto dědické řízení zastaveno již v roce 1960 a znovu otevřeno teprve předloni. Musely to pro někoho být dost perné dva roky - rozplést, komu má dnes dědictví po paní Žofii K. připadnout.

Jako první byla na řadě její dcera Žofie A., která zemřela roku 1976. Dalšími dědici se tak staly její dcera Julie D. a vnučky Jarmila N. a Jana K., z nichž každé měla připadnout jedna třetina.

Paní Julie D. skonala roku 1983 a dědili po ní její manžel Jan D. a dcera Jana P. O dva roky později však zemřel i Jan D. a po dvanáctině původního dědictví připadlo dcerám Janě P. a Xénii D.

Paní Xénie D. zemřela před pěti lety a dědil po ní manžel Josef D., který však skonal o dva týdny později a zanechal po sobě čtyři závětní dědice - mimo jiné Zoo Praha. Každý z nich dědí po čtvrtině jeho majetku, a tudíž i čtvrtinu jeho nároku na původní dědictví po paní Žofii K.

A co jsme vlastně zdědili? Celým původním dědictvím je zahrada o rozloze 329 m2. Na Zoo Praha ovšem připadá pouze jedna její osmačtyřicetina, což představuje 6,85m2. Jak se píše v notářském vyrozumění, při původní hodnotě pozemku 0,40 Kčs za m2 by náš podíl činil 2,74 Kč a po připočítání inflace 131,60 Kč… Reálná cena bude jistě mnohem vyšší, i když ne závratná.

Ale o cenu těch necelých sedmi metrů zahrady tu vůbec nejde. Důležité je, že někdo myslel na naši zoo – a že z celého toho spletitého a poněkud bizarního příběhu prosvítají osudy hned několika generací. Proto jsem se také rozhodl o něj podělit.