Slůně se jednom okamžiku sesunulo zadníma nohama na zem, ale vzápětí stálo opět na všech čtyřech. A znovu… Matka se ho dotýkala chobotem a pomáhala mu. Pavilonem se neslo vysoké pískání, jaké by od slonů sotva kdo čekal. Snažil jsem se fotografovat, ale ruce se mi třásly. Uplynulo jen několik málo minut od okamžiku, kdy první pražské slůně spatřilo světlo světa.

Následující den o jeho narození informoval velký zpravodajský server pod titulkem Další zázrak v pražské zoo. Ano, byl to zázrak. Ale nepřišel sám od sebe.

Shodou okolností si právě letos připomeneme osmdesát let ode dne, kdy Zoo Praha získala svého úplně prvního slona. Jak v červenci 1933 napsala Národní politika, „dodán byl 17. t. m. Je to roztomilý sloní chlapeček asi 15měsíční, 1.25 m vysoký, importovaný z Ceylonu. Návštěvníkům se představí již tuto neděli v prozatimní ohradě…“



Malý Baby tehdy nejen přišel do provizorní ohrady, ale v improvizovaném příbytku prožil i první zimu. Teprve na tu druhou se přestěhoval do vlastního pavilonku, který stával na místě, kde se dnes nachází expozice lemurů kata. Jenže jak Baby rostl, přestávala mu nevelká a levná stavba stačit. Dochovala se nám karikatura Ondřeje Sekory, která zachycuje Babyho prchajícího i s celým slonincem. V popředí této karikatury je nakreslená pokladnička, do níž se vybírá Babymu na nevěstu. Že ovšem za těchto podmínek nemohlo být na rozmnožování slonů ani pomyšlení, je zřejmé. Baby se nakonec v Praze nedočkal ani té nevěsty. V roce 1951 byl odvezen nejdřív do Leningradu a odtud posléze do Kyjeva.

Traduje se, že hlavním důvodem Babyho odchodu byla jeho nezvladatelnost. V Živě z té doby se však dočteme, že Baby „v pěti minutách vyboural 3x5 m velikou, 45 cm silnou zeď, vedoucí do výběhu. Během urychlené provisorní opravy, zatím co byl uvázán na krátkém řetěze venku ve výběhu, bylo rozhodnuto, že bude vyměněn…“ Chyba tedy zjevně nebyla ani tak v Babym jako v konstrukci a stavu prvního pražského slonince.

Přesto trvalo dalších dvacet let, než byl začátkem 70. let postaven sloninec č. 2 neboli Pavilon velkých savců. Nemá valný smysl znovu podrobně rozebírat, že už v okamžiku otevření byl nevyhovující. A ani v něm se za čtyři desítky let provozu nenarodilo slůně. Závěr jeho fungování pak byl spojen s jen zdánlivě úsměvnými historkami jako například o příchodu sloního samce Mekonga. Ten za přítomnosti německých chovatelů a médií našel ve zdivu pavilonu dutinu s vyteklým hydraulickým olejem a před mezinárodním publikem se jím s gustem osprchoval.



První pražské slůně přišlo na svět až nyní v novém, pro veřejnost dosud neotevřeném Údolí slonů. Jeho matkou je Donna, která až do loňského jara žila v Rotterdamu, byť formálně patří Zoo Ústí nad Labem. Paradoxně tato zoologická zahrada mezi mnoha zájemci o Donnu vůbec nefigurovala, a to kvůli svému zastaralému sloninci. Jak už loni informovala média, ústečtí sloni „v zoo zestárnou, dožijí a ústecký chov tak skončí, protože koordinátor Evropského chovného programu umístění dalších slonů v Ústí nepovolí“.

Náš nový sloninec nazvaný Údolí slonů je tvořen účelovou budovou se stájemi a rozlehlými expozičními výběhy. Vyžádal si vysoké investice, jako ostatně každá stavba tohoto druhu. Vděčíme za něj hlavnímu městu a rovněž třiceti tisícům dárců, kteří na něj přispěli celkem padesáti miliony korun. Bez této podpory a bez nového slonince bychom ze Srí Lanky nikdy nezískali mladé slonice Tamaru a Janitu, z Rotterdamu by právě k nám nepřišly Donna s Tonyou a především – nemohli bychom se radovat z našeho prvního slůněte.